Uplynul měsíc od doby, kdy jsem po boku svých přátel na plachetnici dobyl Dubrovník - vzpomínky a dojmy se za tu dobu pěkně utřídily a ty nejhezčí se nadobro usadily v hlavě - a že jich je. Na palubě naší lodi jsem tentokrát nebyl jako kapitán, ale pouze jako člen posádky - proto bych rád teď udělal něco, co jsem na tomto blogu ještě neudělal, nicméně si jsem jist, že je správný čas to změnit.
Tímto předávám slovo Ondřejovi, kapitánovi Oluje, kouzelníkovi ze slovy a v neposlední řadě dobrému příteli, aby Vám povyprávěl o našem dobrodružství tak jak to viděl on. Fotografie a stejně tak pasáže psané kurzívou jsou potom mou vlastní invencí a budou jeho vyprávění pouze doplňovat. Takže pokud o to stojíš přijmi naše pozvání na palubu lodi přátelství, na Oluju!
Květnová plavba Jaderským mořem očima kapitána
“it’s not what you are underneath, it’s what you do what defines you”
Bylo nebylo, listujíc za
dlouhých zimních večerů jachtařskou knížkou a počítaje napluté míle zde
zaznamenané, vznikla myšlenka uspořádat výpravu do jižní Dalmácie, do míst námi
doposud neprobádaných. Předsevzali jsme si tedy, že se poplavíme z Bašky Vody
až do vzdáleného Dubrovniku a tak jsme také učinili. Chceš-li se dozvědět, jak
jsme se tam skrz vítr, déšť i bouři dostali, pohodlně se usaď, čti dál tyto
řádky a pojď s námi plavbu prožít ještě jednou.
Myslím, že nebudu daleko od
pravdy, budu-li tvrdit, že když se řekne dovolená v Chorvatsku, v mnohých tato
slova evokují stereotyp týdne stráveného v dobře známé ne-li tuctové destinaci.
Osobně jsem s rodiči tuto zemi jako dítě nikdy nenavštívil, a když už jsem byl
starší a začal jezdit za hranice sám, z doslechu nepředstavovalo Chorvatsko
místo, které by se octlo v mém cestovatelském hledáčku. Objevil jsem tuto zemi
až později, roku 2009 a byl jsem tolik překvapen její nevšední krásou. Troufám
si říct, že to bylo díky tomu, že jsem měl tu možnost ji poznat v její patrně
nejkrásnější podobě a to z paluby plachetnice.
V září 2009 jsem byl u toho, když jsme na svět poprvé koukali z paluby plachetnice - tehdy jsem ještě netušil, že se do jachtingu tolik zamiluju, a taky jsem netušil, že více jak polovina z tehdejší posádky se sejde o sedm let později právě na palubě lodi směřující do Dubrovníku!
Námořníkům totiž nabízí pobřeží
lemované desítkami rozmanitých ostrovů, z nichž mnoho se pyšní překrásnými a
doposud neobydlenými zátokami, či dech beroucími pohledy na majestátní města
postavená z bílého dalmatského vápence, jež dokazují až nesmrtelnou moc kdysi
slavné Benátské republiky. Posádka plachetnice má možnost vybrat si, chce-li na
noc svoji loď zádí vyvázat v centru dění starobylého městečka nebo rybářské
vesnice v přístavním bazénu či rozhodne-li se strávit noc na kotvě v zátoce,
kterou bude v noci sdílet jen s tisíci hvězd na obloze. Zážitek natolik odlišný
od týdne stráveného na přeplněné pláži jednoho jediného rušného letoviska.
Proto se sem od mé první návštěvy pokaždé rád vracím a vždy mi tato země ukáže
ještě o kousek víc ze své krásy. Nediv se mi proto, když se i nyní po návratu
zasněně dívám na obzoru do dálek, zaleskne-li se mi slza v oku, když někdo
řekne Dalmácie, či zbystřím-li slyšíc třepotání slunečníků na zahrádce, jež mi
tolik připomínající ve větru flatrující plachty.
Pátek, 20. května 2016 -
Tažení na jih
Naše výprava za dobrodružstvím
začala v pátek večer schůzkou osádek obou naložených automobilů v Brně. Z
výrazů v obličejích kluků je patrné velké nadšení i značné očekávání. Není se
čemu divit, už zítra nás přeci uvítá moře, které máme všichni do jednoho tolik
rádi. Cestu přes Rakousko, Slovinsko i Chorvatsko se nám povede absolvovat bez
potíží a díky tomu se dostáváme už okolo desáté hodiny dopolední na Makarskou
riviéru.
 |
| Baška Voda |
Sobota, 21. května 2016 -
Zvednout kotvy!
K naší radosti a oproti všem
předpovědím zde z druhého nejvyššího chorvatského pohoří Biokovo při jasném
nebi fouká směrem na moře čerstvý vítr, který v poryvech odtrhává špičky vln.
Nebudu mluvit jen za sebe, když řeknu, že jsme v ten daný okamžik mysleli na
jediné, kdy se nám povede převzít loď a vyrazit na moře. Plachetnice Bavaria 42
Match, kterou jsme si na tento týden pronajmuli je pravděpodobně jeden z
nejpovedenějších modelů této německé loděnice. Ta naše nese jméno Oluja, což v
chorvatštině příhodně znamená bouře. Dostáváme do maríny Bašky Vody a vidíme,
jak málo je zde prostoru k manévrování v místech, kde je naše loď vyvázaná i to
jak mělko jsou tažené mooringy (lana jež drží příď lodě a klesají dolů do
středu uličky tvořené příděmi jednotlivých lodí). Je mi okamžitě jasné, že pokud
nechceme o vratnou kauci dva tisíce euro přijít hned první den, nemůžeme si
dovolit v tomto silném bočním větru manévr vyplutí provést. Vítr v poryvu, kdy
je jeho síla největší, by se totiž mohl snadno opřít do boku naší plachetnice a
nahnat ji na přídě protějších lodí. Budeme tedy muset ještě chvíli počkat, než
vítr zeslábne. Nakonec jsme ovšem nuceni vyplutí odložit z jiného důvodu. Díky
tomu, že bora foukala i v noci, některé z lodí to odnesly lehkým poškozením.
Oluja přišla o topenandu, lano vedené z vrcholu stěžně k zadnímu konci ráhna,
které vytváří na ráhno vertikální tah a drží jej vysoko nad hlavou námořníků
tehdy, není-li hlavní plachta vytažena. Také bimini, plátno chránící kokpit
před přímými slunečními paprsky, vítr roztrhal. Přesto se podaří technikům
charterové společnosti obě ze závad alespoň provizorně opravit, my se díky tomu
můžeme se všemi zásobami jídla a piva nalodit a připravit loď k vyplutí. Vítr
se mezitím již zklidnil na přijatelnou mez. Startuji motor, řadím rychlost a
uvádím tak bezmála osmitunovou Oluju do pohybu. Couvám středem úzké uličky,
dostatečně pomalu na to, abych měl manévr pod kontrolou, ale zároveň dostatečně
rychle na to, aby plachetnice držela stopu a vítr ji nesfoukl na ostatní lodě.
Mít pevnou ruku za kormidlem, pamatovat na značný ponor kýlu a především,
nevyměknout! Povedlo se, jsme v bezpečné vodě před vlnolamem a nabíráme kurz na
ostrov Brač. Naší destinací je město Bol s nedaleko ležící proslulou pláží,
Zlatnirat. Fouká nám příznivý vítr, takže se vším nadšením stavíme loď proti
větru, poté taháme za lano výtahu hlavní plachty. Plachta majestátně šplhá na
patnáctimetrový stěžeň vydávajíc onen kouzelný zvuk třepotajícího se plátna.
Kormidelník do ní nabírá vítr a jdeme “pod plný prádlo”, což v námořnické
hantýrce znamená, že vytáhneme plachty nejvíc kolik to jde. Jeden z nás tedy
bere otěž geny přes vinčnu do rukou, druhý pár rukou přitom synchronně povoluje
rolfok a konečně i gena je venku! Vypnout motor a užívat ten blažený pocit
ticha doplněný hvizdem větru a šploucháním slané vody, té dokonalé harmonie
člověka s přírodními živly.
 |
| Sám el capitano Ondřej - mohlo by se zdát, že je fotka fejk, když totiž trimuješ plachty musíš koukat na ně a ne někam na záď, ne však v případě, když zrovna dotahuješ otěž main-sail - tudíž všechno dělá tak jak má! |
Nyní je na čase představit
posádku. Skládá se osmi členů, začneme-li od nejzkušenějších, je to první
důstojník této plavby, Tom Kazda, zkušený a nadšený jachtař sám s kapitánskou
licencí, jehož jachtařská knížka se pyšní mílemi z Jaderského, Baltského,
Ligurského i Tyrhénského moře. Následují studenými vodami dubnového Baltského
moře křtění námořníci, kluci do nepohody, Honza Hvížďala a Jiří Hrbata.
Skromný, přičemž neméně zkušený jachtař, Zdenda Vondrák, který na plavbách
kromě precizní práce s lany plní ještě jinou nepostradatelnou roli, roli
ředitele piva a strážce zapnuté ledničky. Neméně zkušený námořník, Vojtěch
Hurčík, který kromě toho, že disponuje sílou gladiátora, na sebe bere důležitou
funkci lodního lékaře. Honza Krejčí má značné znalosti nautiky a dokáže
dokonale číst synoptické mapy, proto mu patří pozice lodního meteorologa. A
konečně doposud mořem nekřtěný Václav Čekán, který se vydal cestou začít s
jachtingem na jezerech a až poté přešel na jachting mořský. Nechybí mu nadšení
se učit novým věcem. Posledním členem jsem já, Ondřej Krepl, mořeplavec srdcem
a nadšený jachtař, kapitán této plavby s čerstvě vydanou offshore B licencí.
Jelikož nám lehá vítr a zapadá
slunce, padne rozhodnutí nahodit diselové koně a několik posledních mil na Bol
domotorovat. Tam se kvůli malé hloubce opatrně vyvazujeme zádí k molu.
Poprvé na Jadranu jsme nuceni počítat se slapovými jevy. Je úplněk a moře
stoupá a klesá každých dvanáct hodin v rámci desítek centimetrů. Pod kormidlem
zde máme pouhých třicet centimetrů a to není dostatečná rezerva pro případ,
kdyby přišlo vlnění. To by totiž mohlo loď snadno rozhoupat a kormidlo
poškodit o kamenný násyp. Kormidlo je důležitou součástí lodě, ne-li tou
nejdůležitější, po jehož poškození či selhání se plavidlo stává logicky
neovladatelným. Proto zde není bezpečné zůstat a přejíždíme do bezpečné vody
vyvázat se na bóji. Stání na bóji má ale jednu velkou nevýhodu, z plachetnice
na pevninu se posádka musí dopravit na nafukovacím člunu zvaném dingy, který v
jeden okamžik pojme maximálně čtyři osoby. Fouká od pevniny, proto se veslování
třikrát tam a třikrát zpět rovná nekonečným galejím.
Nehledě na to, že ta naše dinga měla už nejlepší léta za sebou, pořád do ní teklo, kámoš předemnou pádloval jak tatar, pořád mě nahazoval vodou a já se celou cestu, dobrou čtvrthodinu, kdy se kluci prali s větrem, bál o foťák, kterej jsem při vystupování stejně málem utopil!
Na pevnině jsme si město
prošli a rozhodli se zhasit žízeň v místní přístavní krčmě. Protože se nikomu z
nás nechce na několikrát znovu pádlovat s člunem, rozhodujeme se s Tomem vzít
situaci do vlastních rukou. Pod rouškou tmy se ve dvou vydáváme s dingy po
větru na plachetnici, odvazujeme loď z bóje a v plánu je pro kluky přijet a
nabrat je u mola benzínové pumpy aniž by museli smočit nohu či veslovat.
Nejdříve jde vše zcela hladce, ale v okamžiku, kdy máme plachetnici z bóje
odvázanou a vyplouváme směrem k betonovému molu, vítr znatelně zesílí. Manévr
musí proběhnout rychle a precizně. Díky odlivu musí kluci na záď plachetnice
částečně seskočit z vyššího mola a to není sto procentně bezpečné. Hrbič při
naskakování na Oluju zaklopýtne, pád nevypadá hezky a vyleká nás. Je to ovšem
muž z oceli, co holýma rukama roztáčí turbíny a odnáší to jen odřený malíček.
Připlout k bóji v noci, při svitu měsíce v úplňku se k ní vyvázat, tak to byl
další nezapomenutelný zážitek.
Ano, na to jak s dvojkou pod kůží stojím na přídi a marně hledám v té nekonečné tmě bójku, abych mohl její polohu nahlásit kormidelníkovi, který mě pak přes burácející vítr stejně neuslyší - to je vskutku nezapomenutelný - dodnes netuším jak se to vlastně podařilo!
Neděle, 22. května 2016 -
Dobytí ráje
V neděli ráno nás probouzí
zvuk kostelních zvonů linoucí se zátokou. Na dnešní den předpověď hlásí jen
slabý vítr. Jelikož jsme si předsevzali doplout do Dubrovniku, nemarníme čas a
brzy vyplouváme. Cíl dnešního dne je jasný, doplout co nejdále na jih. Dle
předchozí navigační přípravy volím kurz mířící na západní cíp ostrova Hvar. Chceme
proplout mezi ním a ostrovem Sv. Klement. Poplujeme v blízkosti starobylého
města Hvar, kde je čilá lodní doprava. V plánu je podle času a aktuální situace
zvolit další pokračování a s největší pravděpodobností přenocovat někde na
jižním pobřeží Korčuly. Ve skrytu duše ovšem doufám v to, že se nám podaří
západní cíp Korčuly jen letmo minout, pokračovat dál a dostat se až na odlehlý
ostrov Lastovo. Je to ambiciózní plán, ale mé odhodlání i odhodlání posádky je
značné. Tomu, kdo by přeci jenom na okamžik zapochyboval, odvahu dodá a srdce
potěší sklenka znamenitého rumu. Na západní cíp Hvaru připlouváme brzy, západní
mys Korčuly míjíme odpoledne a jednohlasně se rozhodujeme pokračovat dál.
Plujeme do dálek, kde se na obzoru noří v oblacích Lastovo.
Odlehlá lokace
tohoto ostrova a jeho značná členitost s řadou chráněných zátok zaručují jisté
a bezpečné kotvení, i kdybychom se tam dostali až v noci. V následujících
dnech, když už bude bouřlivější moře, se toto rozhodnutí, blitzkrieg na jih,
ukáže jako správné. Ohlédnu-li se zpět, společně s rozhodnutím vyplout z Bašky
Vody na Brač už v sobotu, se nepochybně jednalo o klíčové kroky učiněné pro
dobytí Dubrovniku. Nyní se ale už nacházíme jen asi míli před Lastovem a pomalu
se chystáme na přistání. Už když jsme k tomuto ostrovu připlouvali, srdce mi
říkalo, že je Lastovo něčím, slovy nepopsatelným, speciální. Pomalu nám
ukazovalo svoji krásu, už když jsme se k němu blížili, avšak plně ji odhalilo
až ve chvíli, když jsme vpluli do zátoky JurjevaLuka. Troufám si říct, že zátok
jako je tato, by jste i na členitém Jadranu, napočítali na prstech jedné ruky.
Je to půvabná, vzrostlými borovicemi zdobená, rozlehlá a přitom chráněná zátoka
pyšnící se vlastní písečnou pláží. Doby minulé kdy Jugoslávii vládl Tito, zde
připomíná staré vojenské molo a nedaleký námořní bunkr, nenápadný tunel ražený
do skály. Zátoka leží mimo obydlenou oblast a z nejbližší osady k ní vede jedna
jediná cesta. Ke starému vojenskému molu jsme se vyvázali bokem. Otočil jsem
klíčkem a rachot vznětového čtyřválce ustal v okamžiku, když na hladinu dopadly poslední paprsky zapadajícího slunce. Nastal božský klid, v tu chvíli jako by se
zastavil čas. Toto místo mělo svou duši, absolutní genius loci.
 |
| opuštěné Lastovo |
Díky vyvázání
se bokem jsme měli jedinečnou možnost zátoku i Lastovo suchou nohou prozkoumat.
Přesněji řečeno zátoka Jurjeva Luka neleží přímo na ostrově Lastovo, ale na
ostrůvku Prežba, přičemž se na Lastovo dá přejít malým mostem. Bez pohledu do
mapy by ovšem málokdo tušil, že přechází z ostrova na ostrov. Při zastavení se
na pivo na lokální zahrádce, kde jsou mimochodem jen místní, se připravujeme na
další den plavby. Mimo navigační přípravu je totiž značně žádoucí udělat i
přípravu meteorologickou. Hvíždi vytahuje chytrý telefon s internetem a načítá
předpověď počasí spolehlivého norského modelu. Vítr, který od časného rána bude
foukat (a postupně zesilovat) bude o síle 10 m/s. My námořníci jsme zvyklí na
sílu větru udávanou v uzlech, dle hodnoty v těchto jednotkách si ji totiž poté
dovedeme snadno přiřadit do jednotlivých stupňů Beaufortovy škály a díky tomu
posoudit její vliv na plánovanou denní etapu plavby. Jakožto titulovaní
inženýři se příkladu ze střední školy, převodu jednotek, nezalekneme. 2 m/s to
je přeci 1 uzel. Proto vítr o síle 10 m/s z předpovědi interpretujeme jako 5
uzlový.
Pondělí, 23. května 2016 -
Heavysailing
Brzy ráno nás budí hvizd lan,
takeláže a hlasité třepotání, když si čerstvý vítr pohrává s českou vlajkou.
Nefouká 5 ale 20 uzlů. Pro tento převod jednotek bylo třeba hodnotu 10 dvěma násobit,
ne dělit. Stala se prakticky stejná chyba, která stála za pádem řady letadel,
potopení mnoha plavidel či kolapsem nemála mostů. Nyní je čas zrychleně
vyplout, vítr má postupně zesilovat, stáčet se a tlačit plachetnici na betonové
pilíře mola. Navzdory tomu se posádka jen pomalu probouzí. Večer totiž, když už
skutečný kapitán spal, měla část námořníků na mole setkání s kapitánem
falešným. Nebyl to nikdo jiný než litrový kapitán Morgen a nutno podotknout, že
z něj nezbyla ani kapka.
Já naštěstí večerní rande s Morganem vynechal a tak jsem si mohl od samého rána užívat to hemžení na palubě. Podle hvizdu větru v takeláži mi bylo jasné, že to dnes bude stát za to - a nemýlil jsem se!
Už při vyplouvání ze zátoky bylo těm, kteří stanuli na
palubu jasné, že dnešek bude ve znamení nefalšovaného jachtingu. Poseidon se
nám rozhodl ukázat, že umí na jihu Jadranu moře pěkně rozvlnit i zafoukat do
plachet. Přestože jsme si přízeň tohoto boha chtěli naklonit úlitbou piva i
rumu, chyby na převodech jednotek netoleruje. Dostáváme se na otevřené moře,
stoupáme proti sílícímu větru i vlnám. Jelikož má vítr značnou sílu, pro
zachování ovladatelnosti lodi od začátku plujeme s narefovanou hlavní plachtou,
tedy pouze na část její celkové plochy. V příďové kajutě zatím Ujči zažívá to,
za co si zámožní vesmírní turisté platí, chvilkové stavy beztíže. Hlavní
plachta i gena totiž ženou Oluju na hřebeny vln a poté se do nich přídí boří,
vydávaje přitom rány jako z děla.
 |
| Vandry si heavy sailing taky vyloženě užíval |
Mořská nemoc na sebe nenechá dlouho čekat.
Hvíždi běží z podpalubí směrem k zádi, chytá se zábradlí a obsah žaludku mizí
ve vlnách. Barytonové sólo, které se přitom vydává, opakovaně baví celou
posádku. Myslím, že to mělo nejblíže ke zvuku ze hry Diablo II. Kdo hrával, ten
si dovede zhruba představit, jakým hlasem zvolala při skonu kardinální potvora
na čtvrtém podzemním levelu druhého aktu, nebo to akt třetí? Zanedlouho tu máme
blicí show znovu, tentokrát v podání lodního lékaře. Naštěstí je Oluja
dostatečně prostorná a poskytuje i při náklonu ve středu jejího kokpitu
bezpečný prostor na čerstvém vzduchu pro znovu nabrání sil. Tom drží kormidlo
zkušenou rukou a je vidět, že si plavbu na stoupačku proti vlnám vyloženě
užívá.
Klukům je špatně, ale s tím nic nenadělám. Pravdou je, že já v těch chvílích zažíval okamžiky naprostého štěstí zaplavující mysl tak dokonale a hluboce, že slovy popsat nejde. S každou třetí vlnou se příď Oluje ponořila pod rozbouřenou hladinu a nabrala hektolitry slané vody, která následně stékala po palubě zpět do moře a odnesla s sebou všechno nedůležité. Byla tam moje duše za kormidlem, vítr v plachtách a nekonečné moře - nic víc!
Na obzoru už vidíme stále ještě vzdálený ostrov Mljet, jediný možný cíl
dnešní etapy. Musíme křižovat, suchozemsky řečeno plout
cikcak vzhledem ke směru, kde leží cíl. Plachetnice je totiž schopna plout
proti větru, stoupat, jen pod určitým úhlem daným parametry lodě a plachet. V
případě Oluje tento úhel činí přibližně 40 stupňů, prakticky tedy loď napluje i
dvakrát tolik námořních mil než kdyby plula přímo. Přeplavba z Lastova na Mljet
je díky rozbouřenému moři první velkou zkouškou odhodlání a dovedností posádky.
Tuto zkoušku posádka zvládne na výbornou. Je pozdní odpoledne a my stahujeme
plachty, jelikož připlouváme do zátoky Polače na Mljetu, kde se vyvazujeme na
mooringu jedné z řady restaurací. Ostrov Mljet, který je nejzalesněnějším
ostrovem Chorvatska, je známý mimo jiné díky stejnojmennému národnímu parku.
Půjčujeme si horská kola a vydáváme se tento přírodní skvost blíže prozkoumat.
Park obklopuje dvě brakická jezera, Veliko Jezero a Malo Jezero, z nichž to
větší je s mořem spojeno úzkým kanálem. Stezka nás vede borovicovým hájem okolo
jezer a zapadající slunce, jež se třpytí na hladině, dotváří nezapomenutelnou
atmosféru. Naskýtá se nám jedinečný pohled na benediktýnský klášter z 12.
století zasvěcený Sv. Marii, jež leží na malém ostrůvku uprostřed Veliko
Jezera. Projížďka na kolech parkem je po plavbě rozbouřeným mořem vítaným
odpočinkem pro celou posádku.
Po návratu zpět k plachetnici večeříme v místní
restauraci, poprvé si zaslouženě pochutnáváme na plodech moře. Jako každý den,
i dnešek končí standardní meteorologickou a navigační přípravou. Zítra má
foukat dle norského modelu jen málo, do 5 uzlů. Zavírám oči a nechávám si zdát
o cílové destinaci naší výpravy, starobylém Dubrovniku.
Úterý, 24. května 2016 -
Přes bouři k hradbám Dubrovniku
Probouzíme se do ospalého
zataženého rána, v zátoce Polače jako by se čas zastavil. Několik místních
kaváren si s časnou avizovanou otevírací dobou nedělá starosti. Nakonec se nám
přece jen podaří si před vyplutím espresso dát. Ze zátoky vyplouváme na moře
pod motorem, jelikož prozatím vítr nefouká. Je to příjemná plavba ve skvělé
společnosti, stejně jako každý den. Dlouhou chvíli, kdy není třeba se díky
asistenci autopilota o loď příliš starat, si vyprávíme námořnické báchorky,
proč se na lodi při přípitku skleničkami necinká či proč není dobré na palubě
pískat. Pokračujeme předčítáním příběhů o tradicích námořníků, jak probíhá
rovníkový křest nebo jak to vlastně bylo s Bludným Holanďanem a kapitánem Van
der Deckenem. Za chvíli již začne foukat příznivý vítr, takže neváháme a
vytahujeme plachty. Plujeme si vesele Mljetským průlivem, když v tom se nebe na
obzoru za námi začne černat. Bouřka se pomalu ale s jistotou přibližuje, je
jasné, že se nám nepodaří jí utéci. Na Jadranu jsou bouřky poměrně častým
jevem. Není třeba panikařit, ale je nutné se na ni určitým způsobem připravit.
Kdo nemusí být na palubě, zaujímá proto místo v podpalubí. Zbytek posádky se
souká do jachtařského oděvu, který se skládá jak z originálních kousků pro
tento sport určených, tak z oblečení improvizovaného. Tou druhou zmíněnou
možností totiž je takzvaný “Helly Hanson Basic”. Gumový, nepromokavý, ale
zároveň absolutně neprodyšný oblek, jež se dá za dvě stovky pořídit v
pracovních oděvech. Statečná posádka v zářivých žlutých mundurech se proto v
tento okamžik podobá profesionální protiradiační jednotce. S prvními kapkami,
které dopadají na palubu Oluje zcela stahujeme plachty a nahazujeme motor.
Silný vítr na sebe nedá dlouho čekat. V okamžiku tu máme prudký déšť,
doprovázený ještě silnějším větrem, který má v poryvech 35 uzlů. Pamatujete?
Předpověď počasí pomocí norského modelu hlásila vítr o síle maximálně 5 uzlů.
Místní bouřky ale netrvají dlouho, proto jsme za chvíli z nejhoršího venku.
Déšť je nyní již z hlediska viditelnosti i komfortu na palubě snesitelný a
vítr, přestože stále velmi silný, je stabilnější. Rozhodneme se si s lodí s
větrem v zádech na vlnách trochu zasurfovat, proto vytáhneme přibližně dvě
třetiny geny. Vlnění a drobné zaváhání za kormidlem ovšem způsobí, že se nám
nepodaří genu zadním větrem napoprvé nafouknout zcela správně, zlehka nám
plachta přehoupne na druhou stranu a zůstane částečně opřená o přední stěh.
Vítr ihned ukáže svoji sílu, když se do geny opře a celým předním stěhem v
několika rázech mohutně zacloumá. Podaří se mi odpadnout a genu větrem nafouknout
správně. Oluja upaluje po větru směrem na Dubrovnik. Ve vhodnou chvíli se
rozhodneme zamířit úžinou mezi malými ostrovy Lopud a Koločep blíže k pevnině,
kde budou přeci jen menší vlny. Dostáváme se tedy až k hranici zálivu, který
vede do vnitrozemí k Dubrovniku.
Bouře na moři zní hrozivě, každý zná ty katastrofické filmy kde se postupně topí jeden námořník za druhým. Skutečnost je trochu jiná. Musíš stát za kormidlem, snažit se prohlédnout přes závoj deště aby jsi nenavedl loď do kolizních kurzů a taky je dobrý tvářit se, že vlastně o nic nejde - celá posádka pak bude klidnější. S přibývajícími zkušenostmi si to pak i docela užíváš. Pokud je někomu špatně, bez otázek vyfasuje harnes a přiváže se k lodi - vypadnout pod plachtami do rozbouřeného moře by v takové chvíli dost pravděpodobně znamenalo konec. Ztracená pádla od dingy nechť jsou důkazem!
My se ale ještě rozhodujeme toto majestátní
město spatřit nejdříve z moře. Nezalekneme se ostrůvků Grebeni a ze správné
strany obeplouváme bezpečnou vodou kardinální znak. Servíruje se hrachová
polévka, která se díky stavu moře dá jíst jedině tak, že si do talíře každý
hodí velký kus kruhu (chorvatského světlého chlebu), který do sebe polévku absorbuje, takže se z talíře nevyleje. Zanedlouho se ocitáme přímo pod
majestátními hradbami Dubrovniku. Probili jsme se až sem skrz vlny, silný vítr
i bouři. Dokázali jsme to! Na palubě panuje triumfální atmosféra. Následuje
zamávání suchozemcům doprovázené otočkou v blízkosti hradeb v relativně mělké
vodě s několika skalkami, přičemž se kormidelník opět řídil heslem
“nevyměknout”.
Stojím na přídi a čekuji situaci před lodí: "Kámo, tady to je samej šutr vole." Ondřej volá od kormidla: "Nevyměknem." Já si pod vousy říkám: "No nevyměknem, ale rozšviháme loď za čtyři míče přímo pod hradbou Dubrovníku - to zas budem v novinách ..." Nakonec tu osudnou skálu minul - jak moc to nevím, měl jsem zavřený oči!
 |
| Dobytí Dubrovníku |
Jakmile se nabažíme překrásného pohledu na majestátní hradby,
vydáváme se zpět a zaplouváme do zátoky, na jejímž konci se nachází ACImarína.
Vydařené přistání v úzké uličce se spoustu lodí a omezeným manévrovacím
prostorem personál maríny komentuje slovy “bravo capitan!”. Je to poprvé za
celou plavbu, kdy máme k dispozici sprchy, proto celá posádka vyráží ze sebe
třídení vrstvu soli smýt. Na pevnině ve sprše nejeden námořník na sobě pozoruje
jev, kdy se s ním celý interiér sprchového koutu zdánlivě hýbe ze strany na
stranu. Zavře-li oči, často se dokonce přistihne, že se naklání směrem k jedné
ze stěn. Za ta léta jsme tomu začali říkat suchozemská nemoc, která někdy
trvá i den či dva po návratu z plavby.
 |
| Rezidence nedaleko mariny v Dubrovníku |
Na Oluji už pár dní nefunguje pumpa se
sladkou vodou, naštěstí se podaří zástupcům charterové společnosti v této
maríně sladkovodní pumpu opravit. Jelikož marína leží několik kilometrů od
historického jádra města, je třeba se tam vypravit s pomocí taxi. Ocitáme se
tak v prastarých ulicích Dubrovniku vyzařujících onu mystickou atmosféru. V
městě, které je perlou a do značné míry i ikonou dalmátské architektury. Cesty
jsou zde dlážděné bílým vápencem a všechny domy i mnohé chrámy historického
jádra stavěné z krémového travertinu. Bohužel pověstná krása Dubrovniku nese
svou daň. Město neprohlížíme zdaleka sami, navzdory naší návštěvě mimo hlavní
turistickou sezónu. Je proto potřeba si nevšímat četných skupin turistů z
dálného východu fotících si každé zákoutí na dvanáctipalcový iPad. Oproti
liduprázdnému Lastovu a klidnému Mljetu je to chvílemi až nepříjemná změna.
 |
| Číňan se čepicí I love Dubrovnik je to nejtypičtější co v ulicích najdeš |
My
si ale prohlídku města přesto užijeme, hledaje, nacházíme taková pěkná místa,
kde jsme sami, bez turistů. Mezi takové se jednoznačně řadil vlnolam před
mohutným bastionem, kde jsme si při západu slunce a s příbojem ve tváři
vychutnali vítězné pivo. Společnost naší posádce u toho dělal jen hřmot vln
tříštících se o kameny vlnolamu. Návštěvu Dubrovniku jsme si naplno užili,
popili jsme piva, co hrdlo ráčilo. Našli jsme sami sebe tak na nejjižnějším místě
naší výpravy, po zbytek plavby už se budeme jen vracet na sever.
 |
| Hvíždi fotí vlny |
 |
| Majestátní Dubrovník |
Středa, 25. května 2016 -
Krájíme si to hladkou vodu průlivu
Dnes se neprobouzíme příliš
brzy, na posádce jsou patrné dozvuky včerejšího večera. Když už se konečně dáme
dohromady a dostaneme se po absolvování ranní sprchy z maríny, ještě se chvíli
musíme motat ve frontě u pumpy pro tankování nafty. Loď jsme patrně nepřevzali
s plnou nádrží a díky motorování musíme zásoby paliva pro jistotu doplnit.
Namíříme si to na sever, chceme dnes nocovat někde na poloostrově Pelješac.
Fouká příznivý svěží předoboční vítr, takže si to “pod plným prádlem” a díky
Vandrymu za kormidlem sypeme značnou rychlostí hladkou vodou Koločepského
kanálu. Taková plavba je balzám na duši i tělo námořníkovo, bez větších vln a
přesto v relativně silném větru totiž loď v náklonu s velkou rychlostí krájí
vodu jen s minimálním odporem. Poté, co vyplujeme na nechráněné moře, vlny již
začínají být větší. Posádka zkušeně pracuje s otěží a otěžovým vozíkem a
společně s Hrbičem v roli kormidelníka Oluju drží v úctyhodném náklonu,
pohybujíc se na hraně maximálního stoupání proti větru. Je nutné opět křižovat
pro dosažení kýženého cíle. Jakmile se slunce dostává nízko na obzor, je nám
jasné, že soumrak na sebe nenechá dlouho čekat. Rozhodujeme se pod motorem
zvolit přímý kurz do zátoky poloostrova Pelješac jménem Trstenik. Zátoka je to
rozlehlá, chráněná dlouhým vlnolamem, s místy i pro opravdu velké lodě, nicméně
se ukazuje, že zde není ani jedno samostatné volné místo pro plachetnici s
naším ponorem. Oslovujeme proto české cyklisty na kololodi Silva, zdali bychom
se s posvěcením kapitána nemohli k nim vyvázat bokem, tedy do balíku. Svolení
se nám dostává, dámy Silva a Oluja se tedy tuto noc něžně dotýkají svými boky a
my díky tomu chodíme na pevninu suchou nohou přes dřevěnou palubu kololodě.
 |
| Turistů prostá vesnička - jak tam bylo panečku krásně |
Čtvrtek, 26. května 2016 -
až na konec světa, nebo jen Hvaru?
Plán dnešního dne je doplout
co nejdále na sever, abychom měli klidný pátek o kratší etapě, což by nám eventuálně
umožnilo ještě odpoledne vyrazit zpět do Česka. Plavíme se skrz Korčulskou
trysku pod prudkým srázem Vidovy Gory na skok navštívit další ze skvostů
Dalmácie, město Korčulu. Motivací ovšem není touha po kulturním poznání, či
rozjímání nad krásami tohoto starobylého města. Je jí něco daleko prostšího a
to doplnění zásob piva. Abychom nemuseli platit značnou částku za městské
stání, můžeme se zde zdržet jen asi půl hodiny a navíc kapitán nesmí opustit
plavidlo. Zůstávám tedy ještě s Ujčim na lodi, zbytek posádky vyráží přece
jenom alespoň na skok nasát atmosféru tohoto obdivuhodného místa a do krámu pro
splnění primárního cíle.
 |
| Korčula, rodiště Marca Pola a moje srdcová záležitost - osobně ji považuji za krásnější než Dubrovnik |
Po opětovném nalodění vyplouváme směrem na jižní
pobřeží Hvaru, kde se chceme v jedné z mnoha divokých neobydlených zátok
vykoupat. K našemu velkému nadšení nás po dlouhou dobu doprovází delfíní
rodina, přičemž kluci fotí na zrcadlovky obrázky jako z časopisu
NationalGeographic. Spouštíme kotvu uprostřed zátoky a celá posádka plave
průzračnou vodou směrem k oblázkové pláži.
 |
| Komu jsem přivezl mušli, tak byla právě z tohoto kouzelného místa! |
 |
| Nepopsatelný zážitek |
Je mi jedno jak pateticky to zní - bylo to tak. Stál jsem na přídi a pozoroval jak se k nim blížíme. Ten největší z nich připlul první tak, že byl ode mě sotva metr. Pak se ve vodě natočil a pohlédl mi do očí. Bylo to jako bys koukal do očí člověku, spatřil jsem na krátký okamžik celý jeho svět, koukl a beze slov pozdravil, pak si okolo lodě dobrých dvacet minut hráli, než jsme se rozloučili. Měl jsem husí kůži a mám ji pořád, když si na to vzpomenu.
Po osvěžujícím zaplavání si vyrážíme
při stále ještě spalujícím slunci do nedalekého Sučuraje na východním cípu
Hvaru. Dostáváme se do této malé půvabné rybařské vesnice v odpoledních
hodinách. Místní chorvatská paní, harbour master, nás navádí k vyvázání se u
boku dřevěného mola. Jelikož v pilotbooku hloubky v těchto místech nejsou
rozepsané, při couvání na ní volám a ověřuji si minimální hloubku 3 metry. Paní
mě o této hloubce opakovaně přesvědčuje, přestože přístroje postupně ukazují
klesající hloubku i tak málo jako jsou 2.4 m, tedy hodnotu téměř rovnou ponoru
naší plachetnice. Jakmile se vyvážeme k molu, ještě jednou si slovně ověřuji
hloubku 3 m a díky tomu, že jsme se v této v podstatě neprůjezdné hloubce
úspěšně vyvázali, na chvíli i zapochybuji o přesnosti přístrojů či nastavení
offsetu echologu. Kvůli spalujícímu slunci se ihned schováváme do stínu palem,
které u mola rostou. Zdá se mi, že se Oluja nějak podivně kýve, proto poprosím
Toma, jestli by na sebe nevzal potápěčské brýle a nepodíval se, kolik vody máme
pod kýlem. Když se vynoří, zvolá, že mezi kýl a dno nestrčil ani dva prsty. K
dokreslení jak málo místa pod kýlem ve skutečnosti je ještě použije jisté
alegorické přirovnání z oblasti ženské anatomie. Musím se přiznat, že v tuto
chvíli jsem byl vzteky bez sebe. Potvrdilo se mi, že bohužel někteří Chorvaté
by člověka pro úplatu nahnali i na skály, bez ohledu na možné škody tím
způsobené na plavidle. Pomocí lan se nám naštěstí podaří loď posunout do míst,
kde máme pod kýlem alespoň několik desítek centimetrů vody. Vypravíme se na
procházku k osamělému majáku na východním cípu Hvaru. V krásném počasí pozdního
odpoledne je to z tohoto malého konce světa náramná podívaná jak na majestátní
pohoří Biokovo, tyčící se nad Makarskou riviérou, tak na Pelješac a Korčulu. V
místní restauraci si pochutnáváme na naší poslední večeři, hostině, která se
skládá z plodů moře.
 |
| Maják na jižním cípu Hvaru |
 |
| Hod nalezenou židlí |
 |
| Ujči ví k čemu všemu se dá ráčna použít |
 |
| Příšera z hlubin |
Pátek, 27. května 2016 -
zpátky do Bašky Vody a domů
Ráno Zdenda prohlásí: “není
čas na hrdinství” a využije poslední možnosti a otevře si jedno z mála
Karlovaček, které zbylo. V tento poslední den naší plavby nás už příliš náročný
program nečeká, musíme pouze natankovat a vrátit loď. Je to ovšem panoramatická
plavba v blízkost pobřeží, díky náramné podívané na strmé holé stěny pohoří
Biokovo tyčící se nad Makarskou Riviérou. Naše domovská marína, Baška Voda je
jen pár hodin plavby. Jelikož se v Bašce nenachází benzínová pumpa pro lodě,
stavujeme se doplnit zásoby nafty v Makarské. Tam nám v poledne bezohledně zavírají
pumu před nosem. Rozhodujeme mezi tankováním do plna na Brači nebo doplacení
rozdílu mezi skutečným stavem a plnou nádrží v maríně v Bašce. Nakonec zvolíme
druhou možnost, protože bychom zajížďkou na Brač ztratili více než hodinu
cenného času. Sbalení se proběhne koordinovaně i samotné vrácení lodi zvládneme
bez problému. Nasednutím do automobilů mé vyprávění o našem dobrodružství
končí, cesta po dálnicích vedoucích až domů proběhla v pořádku.
Pár slov závěrem. Byla to pro
mě osobně nejlepší plavba, kterou jsem zatím kdy vedl. V prvé řadě to bylo díky
překrásným místům, která jsme během této výpravy objevili. Především to bylo
ale díky posádce, skutečným přátelům, se kterými se každý den, ať už svítilo
slunce či létaly blesky, nesl v duchu slov: “Není jako nám”. Do jednoho mě
svými schopnostmi i přístupem ujistili v tom, že si zcela právem mohou říkat
námořníci. Proto mé největší poděkování patří právě vám kluci. Nejenom že by se
bez vás v prvé řadě tato plavba nemohla uskutečnit, ale dozajista bych nemohl,
ohlížejíc se zpět, ji nazvat svou nejlepší plavbou.
A proč se tedy na lodi
nepíská? Chceš-li se to dozvědět, a pokud tvé srdce touží zažít podobná
dobrodružství, neváhej a plav se příště s námi!
Ondřej Krepl
25 June 2016
K tomu není co dodat - strávit týden na moři s nejlepšími přáteli? Jistě že to bude jeden z nejlepších týdnů tvýho života, a tak to bylo. A až si tohle zase příště přečtu, aspoň v myšlenkách se tam vrátím. A víš co, věřím, že to nebyla poslední společná plavba - už teď plánujeme další - a bude to zase boží, tak to je.
Se slaným pozdravem buď tím čím chceš být věrný čtenáři, sejdeme se zase příště, ať už tady a nebo někde na cestě! Ahoy ..
