Když na netu zahlédneš inzerát nabízející místo na plachetnici, která doprovází podomácku vyrobený katamarán z PET lahví, jehož cílem jsou daleké africké břehy, máš v zásadě jen dvě možnosti jak reagovat. Buď si zaklepeš na čelo a necháš svoje podvědomí a by ti nabídlo jednu z osvědčených výmluv proč zůstat sedět doma na vyhřátém gauči, no a nebo si řekneš - u toho chci sakra být!
A tak se stalo, že jsem se po krátkém výběrovém řízení stal členem napůl náhodně vybrané posádky dobrodruhů, jež se začátkem dubna vypravila vstříc dálkám, aby poskytla potřebnou podporu projektu, jež hrdě nese jméno Vichr III - což je asi tak jediná věc co hrdě nese, neboť ve skutečnosti je plavba na lodi co vyrobí parta nadšenců v garáži do Afriky docela sebevražedným podnikem. Albert, kapitán a duchovní otec celého podniku, si ale nic takového nepřipouští - ten člověk je doopravdy celým srdcem dobrodruh a bylo to fajn díky němu poznat i ostatní - pojď si o tom našem mořském putování přečíst, máš-li náladu.
Vše začalo v pátek 1.4. v expediční klubovně v Brně, kde se všichni členové posádky sešli. Ukázalo se, že se vlastně mezi sebou nikdo nezná s výjimkou mně a Ondřeje. Naštěstí však bylo zakrátko jasné, že na inzerát nabízející dobrodružné zážitky se hlásí lidi, kteří neváhají opustit svoji komfortní zónu a tak naše soužití bylo od prvopočátku bez jakýchkoliv potíží. Během pár minut jsme naházeli věci do aut, přidali Albertovu zapomenutou plachtu, a vyrazili směr Itálie, kde jsme měli zabookovanou plachetnici.
2.4.
Po přebrání naší lodě jménem Fomalhaut, což je v arabštině výraz pro rybí tlamu, jsme se celí nedočkaví přestěhovali z aut do kajut a bez jakéhokoliv otálení vyrazili. Netrvalo to ani půl hodinky, než jsem se na palubě zorientoval ve změti lan a začal si naše plachtění užívat tak jako vždy.
Dost možná takové pocity zažívají lidi, když jedou bez sedla na koni, prsty boří do teplé srsti a cítí tu živou sílu pod nimi. Jsem si jist, že takové pocity dobře znají piloti - to první, docela příjemné zhoupnutí žaludku, když se podvozek odlepí od runwaye - to může být dost dobře podobné tomu, když stojíš za kormidlem a se zrakem upřeným do plachet čekáš na tu chvilku, kdy se loď přehoupne přes lámající se vlnu a začne sjíždět po jejím úpatí. V té chvíli instinktivně natočíš kormidelní list tak, aby ta patnáctimetrová kráska ještě více zrychlila. Vítr sviští okolo uší do té chvilky, než na příď narazí další vlna a Tobě tvář zkropí jemná slaná sprška - pro tyto okamžiky chci žít!
Nutno podotknout, že cílem sobotní etapy byl bezmála pětatřicet mil vzdálený ostrov Elba, a tak když nad mořem zapadlo slunce začala se i mě nebezpečně klížit oční víčka. Po sladkém dvouhodinovém spánku, v té nejlepší kolébce, čímž přední kajuta plachetnice bezesporu je, mě vzbudil naléhavý Ondřejův hlas. "Vstávačka kámo - padej tahat lana." A tak, jako se kolikrát do práce po celonočním spánku budím ospalý a otrávený, zde mi srdce zvesela poskočilo a za pár minut jsem už stál s hákem na palubě, vítal potemnělý přístav Portoferraio a nemohl se dočkat, až se vydám na noční toulky do toho starého labyrintu uliček.
Když se naše procházková část posádky vrátila zpět k plachetnici okupovali naši palubu již hosté, jimiž nebyl nikdo jiný než Albert, Jára a Zdenda - posádka Vichru III. Po pár lahvích vína, bylo jasné, že všichni trpíme stejnou neposednou nemocí a obouváme stejně toulavé boty - vskutku inspirativní parta se sešla, a věř, že takové lidi poznáš rád!
 |
| il macho grando Italiano :D Ondřej |
3.4.
Na tento den s odstupem vzpomínám jako na jeden z nejlepších vůbec. Ráno, ještě než kdokoliv z posádky vstal, jsem se předním oknem vykradl ven a jen s foťákem se vydal do ulic města, vylezl až na hradní vrch, obhlédnul Napoleonovu vilu a potom se jen tiše, pěkně sám, procházel po vylidněných Portoferraiských uličkách. V dubnu zde moc turistů není, a tak si tu opuštěnou vycházku můžeš užít opravdu dokonale.
Když jsem se po nějakém čase vrátil zpět do přístavu, na Fomalhautu už panoval čilý ruch - opět nás navštívil Albert a jeho posádka, společně jsme posnídali a poté se vydali do nákladní části přístavu dokončit poslední úpravy na tom, kvůli čemu jsme se tu vlastně sešli - na Vichru!
S Ondřejem a Peťem jsme dostali za úkol připravit hlavní plachtu, vyztužit ji spírami a za pomoci holek nalepit loga sponzorů. Vzhledem k tomu, že jsem podobnou práci před tím dělal přesně nulakrát, nikdo nečekal žádný zázrak - na druhou stranu, ono málo lidí staví lodě z petek a plují s nimi mezi kontinenty, takže bylo všechno vlastně naprosto v cajku.
Po vybavení plachet jsem ještě s Albertem přišrouboval ráhno ("Alberte vole, máte tady prasklej svár, .." "To je v pohodě né, však to drží ještě z druhé strany, .. trochu"), kluci mezitím otestovali přívěsný motor (Nakonec přece nastartoval né, takže žádný strachy ...), ostatní se podíleli na čištění plováků od mořských řas. I když se to nezdá, zabraly nám práce skoro celé dopoledne, takže až palubu Vichru zkropilo křestní šampáňo ze Sparu dívalo se na nás sluníčko už z pěkné výšky. Původní plány doplout ještě dnes na Korsiku byly skrečnuty a dvojice lodí - majestátní plachetnice a její postižený mladší brácha, se tak při ostré stoupačce vydala dobýt západní cíp ostrova Elba.
Asi je na místě, abych uvedl na pravou míru některé skutečnosti. Totiž v uplynulých odstavcích se o Vichru zmiňuji docela přezíravě a s despektem, nicméně to, že vůbec vznikl a vydal se na cestu, je doopravdy uznání hodná věc a když pak nedaleko Portoferraia napnul plachty a skutečně statečně se pral s vlnami, bylo i mně jasné, že ti borci to doopravdy chtějí udělat a i na to, jak málo Alberta znám, mi bylo jasné, že se jen tak nevzdají!
Fomalhaut jde ostře proti větru, na kormidle se ho snažíš udržet i přes poměrně silné poryvy v daném kurzu, a docela se Ti to i daří. Voda pod boardem ubíhá a odnáší sebou všechno co Ti dělá starosti - už to neexistuje. Teď plachtíš, snoubíš vzduch s vodou a těžíš z jejich svazku - těží z něj všichni na palubě - vidíš to v jejich očích, v tom jak se mimoděk usmívají ... my plujem, my žijem!
4.4.
Pět hodin ráno, třepe se mnou kapitánka Leuška: "Vstávej, potřebuju vytáhnout kotvu!" Ukazuje se, že Ron Pampero je kvalitní elektrolyt, a nebo je to moře opravdu kouzelné - jsem odpočatý, a tak mi nedělá problémy s odplutím asistovat, a pak si užívat první míle dnešní dlouhé přeplavby na Korsiku.
Ukazuje se, že plavební vlastnosti dovolují Vichru dosáhnout "závratné" rychlosti dvou a půl uzle, a tak s naší plachetnicí trénujeme různé manévry a celý den se motáme nedaleko, připraveni podat pomocnou ruku, kdyby bylo třeba. Havran mezi tím pořizuje cenné záběry do připravovaného dokumentu, holky napjatě poslouchají Ondřejovo poutavé vyprávění o všem možném, Peťa s Honzou trpělivě čekají na tuňáka, který nikdy nezabere a já si s hrnkem kávy užívám ty chvilky, kdy koukáš na obzor a nevidíš nikde nic - jenom moře (a Vichr).
Korsiku jsme nakonec dobyli až někdy kolem půlnoci. Docela unavení, ale šťastní - den strávený na plachetnici bývá často náročný, ale ještě jsem nezažil, že by byl špatný!
5.4.
Ráno, po marném pokusu vystát frontu na sprchy, jsme se s Ondřejem rozhodli pro punkovější variantu a osprchovali jsme se po vězeňsku hadicí přímo na mole. To byla jediná chvíle, kdy jsme byli pro okolní posádky zajímavější než Vichr, potom už měli všichni oči jen pro něj. Bohužel opravdu všichni, včetně místní policie, která si však ještě naposled nechala vemluvit historku o experimentálním plavidle, co cestuje pouze na Sardínii.
Po poradě kapitánů jsme se usnesli, že obě naše plavidla zůstanou celý den v Bastii abychom nabrali síly na další cestování a také si užili poslední chvíle pěkně pohromadě, protože již následující den bude nutné, abychom nabrali kurz zpět do domovského přístavu.
S Ondřejem se vydáváme na obchůzku městem, hledáme poštu, píšeme nějaké pohledy rodičům o tom, jak je tam hezky a bezpečně, holkám o tom jací jsme tvrdí námořníci - klasika. Bastia je bezmála čtyřicetitisícové město založené ve 14. století Janovany, za jejichž vlády byla dokonce hlavním městem celého ostrova. Po brunchi v jednom ze stylových podniků, kterých je zde k nalezení opravdu hodně (vlastně celé staré město okolo starého přístavu Vieux Port je sakra stylové) se vydáváme na kopec s citadelou, odkud se nám naskýtá skutečně dech beroucí pohled právě na historické centrum města. Toulání se uličkami, pozorování Korsičanů a žasnutí nad místní architekturou nám vydrží celé odpoledne.
6.4.
Odplouváme okolo desáté hodiny. Moře nás tentokrát přivítá líně a bez větru. Na motor proto pokračujeme ještě pár mil jižním kurzem, abychom se naposledy nabažili pohledu na plující katamarán z pet-lahví. Chvíle rozloučení nastala. Naše posádka poslušně mávající z kokpitu trojici nešťastných štěňátek odsouzených strávit na devíti metrech čtverečních při nepřízni počasí ještě mnoho mil, na nás mává taky - pocity jsou rozporuplné, nicméně naše cesty se tehdy rozešly, aby se v budoucnu mohly zase někdy spojit - šťastnou cestu Vichre - věřím Ti!
Podél pobřeží potom pokračujeme až na úplný sever Korsiky, kde se už okolo druhé odpolední vyvazujeme v malé přístavní vesničce jménem Macinaggio. Ondřej dostává od kapitánky souhlas k tomu, aby si pocvičil ovládání "velké" lodě a tak celý manévr řídí - já se realizuji vyvazováním těch nejsmradlavějších muringových lan v galaxii.
Celá kraťoučká promenáda vesničky působí hodně turisticky, nicméně většina podniků i obchodů je zavřená. Jsem docela rád, až si budu chtít užít zmatené hledání místa, kde si budu moci v klidu vychutnat kafe, zajedu si sem v sezóně. Nerad bych zapomněl na jednu důležitou věc, co se korsické přípravy kávy týče - není dobrá, jak v Bastii, tak i zde jsme za dvě a půl eura dostali automatové nescafé (který jsem stejně s chutí vypil - závislost mi nedovolila říci ne).
V podvečer, když už nebyl takový hic, jsem se s Havranem, Káťou a Ondřejem vydal dobýt místní horu, která se tyčila necelý kilometr za vesnicí. Vycházkou jsme byli docela unesení, totiž Korsická příroda mnohem více připomíná tu středoevropskou, než bývá na subtropických ostrovech zvykem, takže pobyt v lesíku byl po těch nekonečných borovicových keřích docela příjemným zpestřením. Večer trávíme v poklidu na palubě. Leuška s Marťou nám připravily vynikající večeři, kuře na místních bylinkách, a tak se olizujeme až za ušima.
 |
| Macinaggio |
 |
| Kája na nejvíc psycho-cementové-pláži ever |
7.4.
Mystické ráno, celá vesnice je zahalena do mlžného oparu, přes který nejde vidět dál jak na třicet metrů. Přesto naše neohrožená kapitánka dává rozkaz vyplout a naši šalupu tak zanedlouho pohltí ta mléčná tma. Sedím v příďovém koši, vítr nefouká a hladina je jako zrcadlo - přesto je moře tak nějak děsivější, než když se přes palubu valí hory slané vody. Nevidím dále jak na dvě tři délky lodě a přemýšlím nad tím, co uděláme, až se na pokraji té neproniknutelné opony začne rýsovat obrys tankeru.
Naštěstí se však počasí brzy umoudří a mlžná peřina se zvedne a poskytne nám tolik důležitý výhled. Po navigační poradě nabíráme kurz k malebnému ostrůvku s poetickým jménem Capraia. Cestou potkáváme mořské želvy, opět neúspěšně líčíme na tuňáky a pojídáme fazole z plechovky - a jsou dobré, na moři je totiž většina věcí lepších než na souši!
8.4.
Opět mě budí Leuška, má nějakou virózu a vypadá doopravdy nemocně. Přišla moje chvíle, abych si taky pocvičil manévry s velkou lodí a tak Fomalhaut povedu poslední etapu sám. Havran ještě skočí pro ranní espresso, tentokrát už skutečně italské (cena poloviční, chuť vynikající) a můžeme vyplout. Čtyřiatřicet stop dlouhý clipper se mi podaří vyvést z přístavu bez větších obtíží a po krátké navigační přípravě nabíráme kurz na pobřeží Itálie do přístavu Rosignano. Cestou fouká příjemných dvacet uzlů, a tak můžeme na boční vítr uhánět na plné plachty vstříc domovu.
Expedice Vichr byla skutečně nezapomenutelným dobrodružstvím. Na vlastní kůži jsem poznal krásy Ligurského a Tyrhénského moře, navštívil jsem Elbu, Korsiku a Capraiu, ostrovy, jejichž přístavy mi učarovaly svoji krásou a klidem. Jenže taky jsem na této cestě potkal spoustu zajímavých a inspirativních lidi - totiž naši posádku a posádku Vichru - těm všem bych chtěl na tomto místě poděkovat za nádherné chvíle strávené v uplynulém týdnu. Věřím, že s některými z nich se, tak jak s oblibou říkám, na cestě, zase potkám, a snad to ani nebude dlouho trvat. Díky!
A vy ostatní dovolte ještě malé rýpnutí na závěr - neseďte pořád doma na zadku, neplánujte co budete dělat v budoucnu - prostě to udělejte teď, protože nikdy nevíte, kdy už bude příliš pozdě.
Za dvacet let budete zklamaní z věcí, které jste udělali, místo těch, které jste dělat chtěli. Takže odhoďte lana, vyrazte z bezpečného přístavu a chyťte pasát do plachet. Zkoumejte, sněte, objevujte!
[Mark Twain, spisovatel]
Žádné komentáře:
Okomentovat