Feel sLovenia

Již delší dobu jsem zde nepřidal žádný článek. Není to snad pro to, že jsem celou dobu trávil zavřený doma - to spíš naopak. Tak proč je tu pořád mrtvo? Je to proto, že jsem si asi prožil svoji první fotografickou krizi. Tak trochu jsem začal koketovat s focením lidí a dokonce jsem se přes léto objevil jako fotograf i na několika svatbách - a to myslím nebylo to pravé ořechové. Najednou se z dívání přes hledáček stala povinnost - musel jsem říkat lidem kam mají koukat, když je fotím, holky se vyptávaly jak mají být oblečené a svatby samy o sobě pro mě byly dost stresujícím zážitkem.

Veškerá ta slast z toho zvuku klapajícího zrcátka byla rázem ta tam. Proto jsem teď nějaký čas upravoval fotky více méně z povinnosti. Díky bohu je to za mnou a už teď vím, že mě focení bavit rozhodně nepřestalo. Pořád mě večer přepadají ty nálady, kdy se prostě seberu a jdu fotit do ulic třeba jen ztichlá nároží - protože nejde o to co fotím, ale jak mi přitom je - a to sakra dobře!

Možná tu mohl být příspěvek, který bych naplnil svatebními polibky, objímajícími se páry. Určitě tu mohla být fotoreportáž z mé letošní kapitánské plavby v chorvatsku, ale zkrátka na to nebyla nálada. Nicméně říkám dost omlouvání a vymlouvání - to bylo. Teď, jestli chcete, zvu Vás na výlet do země draků - do země, která se může pyšnit překrásnými horami ale i kouzelným mořským pobřežím - do Slovinska.

Vyrážíme v pátek hned po práci. Ještě nejsou ani dvě hodiny a už sedíme namačkáni v DaVítkově maličkém polu, jež s námi uhání po dálnici směr Slovinsko. První věc, co nás zaráží hned po překročení hranic, je obrovský provizorní imigrační tábor ležící v těsné blízkosti silnice. Desítky lidí si zde ohřívají ruce u zapálených ohňů a já tak opět v duchu děkuji skutečnosti, že jsem majitelem hvězdičkového pasu!

Večer, až okolo desáté hodiny, přijíždíme do bezmála třísettisícové Lublaně. Město je rozlohou srovnatelné s Brnem, ale žije tu mnohem méně lidí a ulice tak působí příjemně klidně. Náš apartmán je situován v podivné ulici, plné asijských restaurací, erotických obchodů a vůbec tu panuje podivně uvolněná atmosféra. Jen co se však za námi zavřely posprejované dveře, přivítal nás stylově zařízený byt s luxusní terasou odkud byl výhled na největší Lublaňskou dominantu - Hradní vrch. Za zhruba tři stovky na noc jsem tohle opravdu nečekal!

Následující obrázky vznikaly za našich toulek ulicemi tohoto, dle mého názoru, hodně přehlíženého města, které nás zavedly například do podivné ulice s názvem Metelkova, která však, navzdory názvu, který by snad mohl evokovat poctivé rychlé šípy, byla domovem zvláštních existencí v jejichž krvi bychom našli zcela jistě nezanedbatelný podíl psychoaktivních látek!

Metelkovický pan pes

Metelkova - jedna z typických fasád

Velké, tak nějak dospělé, evropské hlavní město, jako je třeba Londýn, Vídeň, ale i třeba Praha dává na první pohled jasně najevo, že se zde psaly dějiny. Vznešené vládní budovy lemují široké chodníky po nichž neustále spěchají davy lidí, propracovaná síť městské dopravy je samozřejmostí včetně věčně narvané podzemky. Celou tuhle scenerii pak korunuje obrovitá řeka líně se plazící středem města, která tak typicky dotváří výraz metropole.

Lublaň nic takového nemá! Místo majestátní řeky, tu mají takovou menší "Svratku" zvanou Lublanici, která je, podobně jako náš brněnský potok, znásilněna do jakéhosi kanálu a teče tak dobrých pět metrů pod úrovní silnic a chodníků. Při srovnání s majestátní budovou parlamentu v Budapešti, je ta Slovinská jednoduše přehlédnutelná mezi tisícovkou dalších uniformních budov. A co se týče hromadné dopravy - nejenže tu nemají metro, ale nemají ani tramvaje a trolejbusy. Veškerou dopravu tak zajišťují pouze autobusy.

Dveře do katedrály sv. Mikuláše 

Jeden ze symbolů Lublaně - drak

Jedna z mnoha psychedelických soch, kterých je v Lublani k vidění nespočet

V kavárně cacao nás navštívil tento pán :)

Terézia a zmrzlina

interiér katedrály sv. Mikuláše

Noční pohled na trojmostí - samotné centrum Lublaně

Je však nutné poznamenat, že to rozhodně Lublani na kráse nic neubírá. Tam kde chybí davy lidí je větší klid a roli obrovských náměstí táhnoucích se stovky metrů daleko zde bohatě zastoupí ty menší a útulnější kouty tohoto krásného města. Pak se Vám taky může stát, že při noční vycházce jste v ulicích úplně sami; a to má rozhodně taky něco do sebe.

Další den jsme navštívili asi sto kilometrů vzdálené Bledské jezero ležící v podhůří Julských Alp. I když mi počasí moc nepřálo a místo vytouženého sluníčka se obloha halila do šedivého závoje nízké oblačnosti, i tak mě to místo dokonale okouzlilo! Ztichlá vodní plocha na níž šlo zahlédnou pouze lopotící se místní verze gondoliérů, zvané "pletně" a jako zjevení působící maličký ostrov s poutním kostelem panny Marie, to bylo něco co se jen tak nevidí. Jako pomyslná třešnička na dortu dokresluje nádheru tohoto místa středověký hrad tyčící se na útesu bezmála sto čtyřicet metrů nad hladinou jezera. Tak jako rád poznávám nová místa, tak sem bych se chtěl jednou vrátit a strávit tu víc času - jednou brzy!

Poslední den našeho tripu jsme věnovali výletu na slovinské pobřeží. To, byť má délku pouze necelých padesát kilometrů, ukrývá jedno malé kouzelné městečko jménem Piran se sotva pěti tisíci obyvateli v jehož uličkách najdete prvky benátské gotiky, která dává tušit, kdo městu po dlouhou dobu vládl. Super je, že do historického centra je zákaz vjezdu autům, takže se můžete potloukat v úzkých uličkách ze strany na stranu, nasávat atmosféru bez obav, že Vás něco přejede. Pak teda příjdete na to, že tam jezdí sebevrazi na skůtrech zcela jistě nepřiměřenou rychlostí - ale přece si tak hezký místo nenecháme zkazit. Zajímavostí je, že byť leží město blíže ke hranicím s Chorvatskem je zde platná dvojjazyčnost, zřejmě odkazující stále na původní Benátskou nadvládu, a tak nejen, že můžete na pobřeží zaslechnout italské klení paní co opravuje rybářské sítě, ale i veškeré oficiální nápisy jsou v italštině.

Místní dominanta - kostel sv. Jiří též nápadně připomíná benátskou věž na náměstí sv. Marka

Co dodat na závěr? Tři dny jsou na Slovinsko hodně málo, ale jsem moc rád i za ně. Dali mi nahlédnou pod pokličku té země, kterou vždycky cestou na Jadran co nejrychleji proletíme a nestihneme se ani ohlédnout. Nemůžeme tak spatřit půvab Lublaně, majestátní hory a nakonec ani to osobité pobřeží. Jenže já o těch místech už vím a taky vím, že do Slovinska se vrátím - stojí za to!