Stránky

středa 2. prosince 2015

Feel sLovenia

Již delší dobu jsem zde nepřidal žádný článek. Není to snad pro to, že jsem celou dobu trávil zavřený doma - to spíš naopak. Tak proč je tu pořád mrtvo? Je to proto, že jsem si asi prožil svoji první fotografickou krizi. Tak trochu jsem začal koketovat s focením lidí a dokonce jsem se přes léto objevil jako fotograf i na několika svatbách - a to myslím nebylo to pravé ořechové. Najednou se z dívání přes hledáček stala povinnost - musel jsem říkat lidem kam mají koukat, když je fotím, holky se vyptávaly jak mají být oblečené a svatby samy o sobě pro mě byly dost stresujícím zážitkem.

Veškerá ta slast z toho zvuku klapajícího zrcátka byla rázem ta tam. Proto jsem teď nějaký čas upravoval fotky více méně z povinnosti. Díky bohu je to za mnou a už teď vím, že mě focení bavit rozhodně nepřestalo. Pořád mě večer přepadají ty nálady, kdy se prostě seberu a jdu fotit do ulic třeba jen ztichlá nároží - protože nejde o to co fotím, ale jak mi přitom je - a to sakra dobře!

Možná tu mohl být příspěvek, který bych naplnil svatebními polibky, objímajícími se páry. Určitě tu mohla být fotoreportáž z mé letošní kapitánské plavby v chorvatsku, ale zkrátka na to nebyla nálada. Nicméně říkám dost omlouvání a vymlouvání - to bylo. Teď, jestli chcete, zvu Vás na výlet do země draků - do země, která se může pyšnit překrásnými horami ale i kouzelným mořským pobřežím - do Slovinska.

Vyrážíme v pátek hned po práci. Ještě nejsou ani dvě hodiny a už sedíme namačkáni v DaVítkově maličkém polu, jež s námi uhání po dálnici směr Slovinsko. První věc, co nás zaráží hned po překročení hranic, je obrovský provizorní imigrační tábor ležící v těsné blízkosti silnice. Desítky lidí si zde ohřívají ruce u zapálených ohňů a já tak opět v duchu děkuji skutečnosti, že jsem majitelem hvězdičkového pasu!

Večer, až okolo desáté hodiny, přijíždíme do bezmála třísettisícové Lublaně. Město je rozlohou srovnatelné s Brnem, ale žije tu mnohem méně lidí a ulice tak působí příjemně klidně. Náš apartmán je situován v podivné ulici, plné asijských restaurací, erotických obchodů a vůbec tu panuje podivně uvolněná atmosféra. Jen co se však za námi zavřely posprejované dveře, přivítal nás stylově zařízený byt s luxusní terasou odkud byl výhled na největší Lublaňskou dominantu - Hradní vrch. Za zhruba tři stovky na noc jsem tohle opravdu nečekal!

Následující obrázky vznikaly za našich toulek ulicemi tohoto, dle mého názoru, hodně přehlíženého města, které nás zavedly například do podivné ulice s názvem Metelkova, která však, navzdory názvu, který by snad mohl evokovat poctivé rychlé šípy, byla domovem zvláštních existencí v jejichž krvi bychom našli zcela jistě nezanedbatelný podíl psychoaktivních látek!

Metelkovický pan pes


Metelkova - jedna z typických fasád

Velké, tak nějak dospělé, evropské hlavní město, jako je třeba Londýn, Vídeň, ale i třeba Praha dává na první pohled jasně najevo, že se zde psaly dějiny. Vznešené vládní budovy lemují široké chodníky po nichž neustále spěchají davy lidí, propracovaná síť městské dopravy je samozřejmostí včetně věčně narvané podzemky. Celou tuhle scenerii pak korunuje obrovitá řeka líně se plazící středem města, která tak typicky dotváří výraz metropole.

Lublaň nic takového nemá! Místo majestátní řeky, tu mají takovou menší "Svratku" zvanou Lublanici, která je, podobně jako náš brněnský potok, znásilněna do jakéhosi kanálu a teče tak dobrých pět metrů pod úrovní silnic a chodníků. Při srovnání s majestátní budovou parlamentu v Budapešti, je ta Slovinská jednoduše přehlédnutelná mezi tisícovkou dalších uniformních budov. A co se týče hromadné dopravy - nejenže tu nemají metro, ale nemají ani tramvaje a trolejbusy. Veškerou dopravu tak zajišťují pouze autobusy.

Dveře do katedrály sv. Mikuláše 

Jeden ze symbolů Lublaně - drak


Jedna z mnoha psychedelických soch, kterých je v Lublani k vidění nespočet


V kavárně cacao nás navštívil tento pán :)


Terézia a zmrzlina




interiér katedrály sv. Mikuláše


Noční pohled na trojmostí - samotné centrum Lublaně

Je však nutné poznamenat, že to rozhodně Lublani na kráse nic neubírá. Tam kde chybí davy lidí je větší klid a roli obrovských náměstí táhnoucích se stovky metrů daleko zde bohatě zastoupí ty menší a útulnější kouty tohoto krásného města. Pak se Vám taky může stát, že při noční vycházce jste v ulicích úplně sami; a to má rozhodně taky něco do sebe.

Další den jsme navštívili asi sto kilometrů vzdálené Bledské jezero ležící v podhůří Julských Alp. I když mi počasí moc nepřálo a místo vytouženého sluníčka se obloha halila do šedivého závoje nízké oblačnosti, i tak mě to místo dokonale okouzlilo! Ztichlá vodní plocha na níž šlo zahlédnou pouze lopotící se místní verze gondoliérů, zvané "pletně" a jako zjevení působící maličký ostrov s poutním kostelem panny Marie, to bylo něco co se jen tak nevidí. Jako pomyslná třešnička na dortu dokresluje nádheru tohoto místa středověký hrad tyčící se na útesu bezmála sto čtyřicet metrů nad hladinou jezera. Tak jako rád poznávám nová místa, tak sem bych se chtěl jednou vrátit a strávit tu víc času - jednou brzy!





Poslední den našeho tripu jsme věnovali výletu na slovinské pobřeží. To, byť má délku pouze necelých padesát kilometrů, ukrývá jedno malé kouzelné městečko jménem Piran se sotva pěti tisíci obyvateli v jehož uličkách najdete prvky benátské gotiky, která dává tušit, kdo městu po dlouhou dobu vládl. Super je, že do historického centra je zákaz vjezdu autům, takže se můžete potloukat v úzkých uličkách ze strany na stranu, nasávat atmosféru bez obav, že Vás něco přejede. Pak teda příjdete na to, že tam jezdí sebevrazi na skůtrech zcela jistě nepřiměřenou rychlostí - ale přece si tak hezký místo nenecháme zkazit. Zajímavostí je, že byť leží město blíže ke hranicím s Chorvatskem je zde platná dvojjazyčnost, zřejmě odkazující stále na původní Benátskou nadvládu, a tak nejen, že můžete na pobřeží zaslechnout italské klení paní co opravuje rybářské sítě, ale i veškeré oficiální nápisy jsou v italštině.




Místní dominanta - kostel sv. Jiří též nápadně připomíná benátskou věž na náměstí sv. Marka





Co dodat na závěr? Tři dny jsou na Slovinsko hodně málo, ale jsem moc rád i za ně. Dali mi nahlédnou pod pokličku té země, kterou vždycky cestou na Jadran co nejrychleji proletíme a nestihneme se ani ohlédnout. Nemůžeme tak spatřit půvab Lublaně, majestátní hory a nakonec ani to osobité pobřeží. Jenže já o těch místech už vím a taky vím, že do Slovinska se vrátím - stojí za to!

pondělí 24. srpna 2015

Okázalá výprava na sever - aneb jak jsme netrefili do největší země světa!

Věřte nevěřte - původně měl titulek tohoto postu vypadat docela jinak - a kdyby nebyl život někdy nevyzpytatelný, četli by jste příspěvek o tom, jak se parta kamarádů vydala za jednou kamarádkou do Petrohradu.

Vlastně tak to celé začalo. Honza, spolužák z vysoké, se oženil s překrásnou ruskou, Daryou, která se záhy stala kamarádkou nás všech. A to už je jen krůček k rozhodnutí vypravit se na cestu do té velké země na východě, do Dášenčina rodiště - do Ruska.

Organizace se ujal právě Hvíždi a tak se stalo, že jsme nemuseli skoro nic zařizovat - pouze poslat příslušný obnos na letenky a trajekt na účet a těšit se na trip.

Pátek 14.8.2015

Dopoledne trávím ještě v práci a všechny kolegy otravuji neustálým tlacháním o tom, jak pojedu o víkendu do Petrohradu, v obědové pauze se učím vyslovovat spasiba a ty-krasivaja. Jen co padne druhá, mizím domů pro krosnu a hurá do Práglu na letiště, kde se potkávám s ostatními členy "týmu". Před gatem dáváme ještě společné foto (které nevyšlo) a poslední české pivko z plechu. Let do Helsinek s norvegian air je pohodovej a než se rozkoukáme, přistáváme v hustém lese někde na okraji finského hlavního města.
Den zakončujeme v Holiday Innu za skoro padesát éček, protože na poslední chvíli nešlo nic moc sehnat laciněji.

Sobota 15.8.2015

Jsme v Helsinkách. Zatímco v česku se pod náporem veder roztíkají silnice my si užíváme svěžích 24° C a vydáváme se do centra na prohlídku města. Už když jsem Finsko navštívil posledně, všiml jsem si jedné zásadní věci, která se mi nyní stoprocentně potvrdila - a sice: ve Finsku jsou nejhezčí holky na světě! Z deseti bab jich bude osm blonďatých, sedm hubených a šest tak krásných, že by jsi z fleku obětoval svůj pravidelný měsíční příjem na to, aby se to kotě na tebe mohlo po ránu usmívat - jsem okouzlen, fascinován - chci tu žít! Studená sprcha přichází, když některá z nich promluví svojí mateřštinou. Finská slova jsou dle mého názoru vymyšlena tak, aby nikomu jinému na planetě, a zřejmě i mimo ni, nic nepřipomínala a ještě to znělo patřičně divně. Kupříkladu fráze miluji tě, zní jako kombinace českých slov rakovina a krkovice - ještě že jsem už zapomněl, jak přesně to bylo.

Ovšem co se týče Helsinek jako města, nelze říci, že bych cítil totéž co k tamějším obyvatelkám. Ulice jsou poměrně strohé bez výraznějších prvků, nicméně pokud člověk ví co hledat i zde se dají objevit architektonické skvosty. Jedním z nich je určitě Temppeliaukion kirkk - expresionistický kostel vystavěný v šedesátých letech dvacátého století zvláštní tím, že je zasazen do skály.

Temppeliaukion kirkk

Další,možná nejvýznamnější stavbou celého města, je luteránská katedrála, jež při pohledu z moře vytváří typické panorama. Její bílé stěny tyčící se na kopci nedaleko přístavu odrážejí spoustu světla a tak není divu, že se na schodišti právě před touto katedrálou schází spousty lidí.





Stejně jako celé východní pobřeží baltského moře jsou i Helsinky ovlivněny dosahem pravoslavné církve. Nejhezčí stavbu tohoto typu jsme našli opět nedaleko moře - chrám zesnutí Panny Marie. Krásný cihlový kostel tyčící se na skalním hřbetě ve východní části města.

Naše kostelové putování se ovšem po obědě začalo některým zajídat a tak jsme z pouti po církevních svatostáncích raději zvolili obyčejnou procházku centrem se zastávkou na kafe a obdivováním přírodních krás Finska - jo, čti to správně - okukování top blondýnek!

chrám zesnutí Panny Marie

Den se pomalu krátí a naše skupinka se přesouvá do místního trajektového přístavu, kde máme na jedné z lodí zamluveny tři kajuty. Po chvilkovém vyřizování u okénka s rusky mluvící paní (celá společnost provozující naši linku je ruská) nám Honzík oznamuje, že naše loď, bezmála sto osmdesát metrů dlouhý trajekt jménem princess Anastasia, je připravena. Plni nadšení a s okouzlenými výrazy nastupujeme a užíváme první minuty na tomto plovoucím městě, kde si jsou všichni jisti, u jakého břehu bude princezna ráno stát - až na dvanáct rozjařených mladých lidí z Česka - tedy nás.



Když si v baru Columbus, nejstylovějším podniku na celé lodi, objednáváme první ledový čaj Long Island, který se pro nás později stane symbolem celého výletu, stále jsme přesvědčeni o tom, že se ráno probudíme v Petrohradu. Když pozorujeme na horní palubě západ slunce, někdo se zeptá: "Ty vole - jak to, že jedeme za slunkem? Nemělo by zapadat na zádi?"  Honzík bez zaváhání reaguje: "Jedem do Ruska kámo, tady se to stáčí úplně jinak." Nikoho ještě dlouho nenapadne, že to je ale úplná blbost. Později, když v noci na baru dojíždíme kdoví kolikátý highball a družně se bavíme s ruskými barmany Antonem a Iljou o naší cestě do Petrohradu a oni nechápu, jsem zmaten. Vše přičítám své nedokonalé angličtině a nezdravému množství chlastu.

Neděle 16.8.2015

Budí nás lodní hlášení. Vše je v ruštině, tak nerozumím ničemu, až na jedno povědomé slůvko, které se v závoji bolšoj a něvaja vynořilo a zase zmizelo jako sardinka na mořské hladině - Stockholm? Slyšel jsem dobře? Asi těch čajů bylo včera moc. V tom do kajuty přiběhne Big a rozesmátý se rozvykládá: "Vole víš kde sme?" "V pěkným Mordoru..." odpovídám stále ještě roztřeseným hlasem a dále lituju objemu "čajů" vypitých poslední noc. "Ve Švédsku tyjo ...

No a tak se stalo, že náš tým hvězdného data šestnáctého osmý nedorazil do Ruska, ale o sedm set kilometrů dál - do Švédského hlavního města - do Stockholmu. A víte co? Nikomu to nevadilo (vlastně, když o tom tak přemýšlím - možná to vadilo Daryi, která čekala na druhé straně moře) - alespoň uvidíme kus světa. Tak pojďte, zvu Vás na procházku do Stockholmu ....

Princess Anastasia

První věc, která mě zaujala, byly turnikety na celní kontrole. Pokud jste majitelem dvanácti-hvězdičkového (čti evropsky unijního), biometrického pasu, s nikým se nemusíte bavit - prostě vložíte do čtečky doklad, a pokud pradědeček terminátora vyhodnotí, že na fotce a před ním stojí tatáž osoba, můžete jít - celkový čas na odbavení je cca deset vteřin.

Princeznu Anastassii jsme opustili v docích ve východní části města, odkud jsme se metrem vydali do samotného centra. Zde je asi vhodné poznamenat, že ač je Stockholm finančním i kulturním centrem celé země, neexistuje tu prakticky žádný těžký průmysl a tak se může město pyšnit statusem jednoho z nejméně znečištěných hlavních měst na světe. Možná namítnete, že čistý vzduch je i u nás v Jeseníkách - to je bezpochyby pravda, nicméně ty nekonečné úzké uličky starého města dlážděné kočičími  hlavami, ten potichu šeptající genius loci promlouvající hlasem tři tisíce let vzdálené vikingské kultury, ten už jen tak někde najít nelze.







Na to, že má Švédská metropole skoro dvojnásobnou hustotu zalidnění než Praha, je v ulicích nejen starého města, překvapivý klid a to i na vrcholu turistické sezóny. A tak se můžeme pomalou procházkou kochat barevnými domy, ztichlými zákoutími i překrásnými výhledy přes vodní kanály, aniž by nás kdokoliv rušil. Ze starého města míříme na nábřeží Strandvägen, které z jedné strany lemují vyvázané plachetnice a ze strany druhé dominují vznešené budovy měšťanských domů, jež dokládají, že jde o jednu z nejluxusnějších částí města. Právě zde, na konci nábřeží, si v jedné kavárně na cípu ostrova Djurgården dopřáváme typické švédské fika [čti fíka] Tohle slovo místní používají pro posezení u dobré kávy.



Strandvägen

náš fika podnik

Strandvägen




Mezi mnoho věcí, které zde určitě stojí za vidění, rozhodně patří i muzeum Vasa, které ukrývá opravdický poklad - minimálně pro nás mořem okouzlené duše. Pod divokými křivkami budovy dvojice architektů Marianne Dahlbäcka a Görana Månssona je vystaven originál švédské válečné lodě postavené v roce 1628 a vskutku sugestivně je zde zobrazen i její osud. Tehdejší panovník Gustav II Adolf chtěl, aby švédské námořní síly budily strach na první pohled. Nutil proto stavitele lodě Henrika Hybertssona, aby loď měla více dělostřeleckých pozic, než byl v té době standard. Po dokončení tak Vasa disponovala oproti ostatním lodím celou jednou dělovou palubou navíc. Při slavnostním spuštění na vodu 10. srpna roku šestnácti stého dvacátého osmého uplula od Švédských břehů necelou jednu námořní míli, když se do jejího boku opřel nezvykle silný poryv větru a pýcha švédského námořnictva začala nejspodnějšími dělovými střílnami nabírat vodu. Na palubě tehdy našlo smrt více než třicet mužů, jejichž kosti musely čekat dlouhých 333 let na to, než byl vrak při rutinním průzkumu vědeckého týmu objeven a následně vyzvednut, zrestaurován a téměř v kompletním stavu vystaven v muzeu.




Nejenom Vasa, celý Stockholm je vskutku nádherné město a tak toho, že jsme se ráno probudili tady místo Petrohradu, jsem ani na chvíli nezalitoval. A vy, pokud někdy dostanete příležitost podívat se sem - rozhodně neváhejte.

Večer se opět vracíme na palubu naší těžkotonážní princezny - v depresivních kajutách bez oken se příliš nezdržujem a rovnou stoupáme na desátou palubu do klubu Columbus. Barmani Anton s Iljou už vědí, jaký drink namíchat a s pobavenými úsměvy si nás dobírají, jaktože jako nejsme v Petrohradu. Nyní již víme, že další zastávkou bude hlavní město Estonska - Tallinn, nicméně tak nějak odevzdaně počítáme i s možností, že se ráno probudíme v Rize nebo Gdaňsku. Zábava se rozjíždí, rockovou kapelu na podiu vystřídají tanečnice v námořnických šatičkách a moje master card krvácí. Po půlnoci přecházím z ledových čajů na koktejl black Russian - nějaká Natalia z Moskvy mi tvrdí, že to je její oblíbené pití - já záhy poznám, že moje oblíbené pití to není a nikdy nebude.

Pondělí 17.8.2015

Naše parta opouští palubu trajektu brzy z rána, chvíli potom, co princezna přirazila ke břehům Tallinnu. Oproti situaci z ostatních měst, kde jsme museli z přístavu cestovat městskou dopravou, nabízí zdejší podmínky možnost dopravit se do historického města krátkou vycházkou. A že to historické centrum stojí za to, se přesvědčíme velmi brzy. Po pár minutách chůze stojíme před obrovitou věží, kterou místní pojmenovali tlustá Markéta - ta zde na straně přístavu není náhodou. Má všechny připlouvající lodě přesvědčit o tom, jak mocně je město opevněno. Ze středověku se zachovala více než polovina městských hradeb a tak si můžeme vychutnat příjemný výšlap ve stínu kamenných zdí na hradní vrch odkud se nám naskýtá nádherný výhled na celé město.

původní opevnění v čele s Tlustou Markétou



Nicméně i zde jsou patrné otisky tak typické pro post-sovětské země. Na periferii se rozprostírají rozsáhlé plochy obestavěné panelovými domy a v kontrastu s překrásnou středověkou architekturou starého města se tyčí v těsné blízkosti hradeb místními zavrhovaná budova hotelu Viru, kde mimo jiné sídlí i muzeum KGB - jak trefné.

Prakticky celý den trávíme v historickém centru zvaném Vanalinn. Zapadlé kavárny s přátelskou obsluhou lákají k posezení u lahodného espressa, čehož také využíváme. Odpoledne absolvujeme více méně povinné kostelové putování, při němž objevujeme nádherný pravoslavný chrám Alexandra Něvského a také velmi příjemnou restauraci na střeše jedné z budov kde koštujeme originální estonské pivo saku. Chutná jak špatně natočená desítka z Vyškova, ale žízeň je žízeň.


chrám Alexandra Něvského

Den se blíží ke konci a my s vidinou ušetřených peněz kupujeme v místní sámošce několik kartonů piva A.le Coq, jež nám Honzík doporučil na základě zkušeností, které nabral, když na severu dlouhé měsíce pobýval. Nicméně při check-inu na lodi se mezi nás a pivo postavil bodyguard proporčně srovnatelný s boxerem Kličkem a ruskou angličtinou nám vysvětlil, že buď si pivo necháme zabavit, s nejistou možností, že nám je vrátí v Helsinkách, nebo se do Ruska s princeznou Anastásií nepodíváme. Při pohledu na jeho obrovské pracky nám rozhodování nečinilo nijak zvlášť velké potíže. A tak se stává, že večer opět navštěvujeme, nám již dobře známý podnik na desáté palubě jménem Columbus. Ledový čaj Long Island záhy bourá hranice ostychu a na pódiu jsou od českého týmu opět vidět nekonvenční taneční kreace, jejichž choreografická kvalita, díky podpoře Antona a Ilji, rozhodně nemá sestupnou tendenci - minimálně v našich očích.

Úterý 18.8.2015

Po prakticky tisíci kilometrech bloudění baltským mořem jsme konečně v Rusku. Netrpělivé čekání na razítko do pasu v zamřížovaném průchodu Petrohradské celnice dává jasně tušit, že tahle země má svůj vlastní názor. Anglicky tu nikdo moc nemluví, proč taky, jestli něco chceš, nauč se rusky.

Mikrobusem se dostáváme až do samotného centra k majestátní katedrále svatého Izáka, jež je druhou nejvyšší pravoslavnou stavbou na světě a jedním z hlavních cílů turistů - tedy i naším. Ve stínu stromů v parku nedaleko katedrály se pak konečně potkáváme s Daryou - tedy naší / Honzovou Dášenkou. Po vřelém přivítání,vděční, že konečně vidíme nějakého rusa, co se netváří tak, že by nás chtěl zabít, se vydáváme na vycházku k zimnímu paláci, kde se odehrála jedna z nejvýznamnějších událostí ruských moderních dějin. Konkrétně zde, výstřelem z křižníku Aurora a útokem na zimní palác začala velká říjnová socialistická revoluce. Paradoxně jednotky bránící budovu nekladly příliš velký odpor a tak si tehdy většina obyvatel Petrohradu ani nevšimla, že k nějaké revoluci došlo. Dnes v paláci sídlí jedno z největších muzeí na světě, slavná pokladnice umění, Ermitáž, na jejíž návštěvu nám však bohužel čas už nezbýval.

Katedrála svatého Izáka

Typický pravoslavný kostel s věžičkami alá zmrzlina

Ruské národní muzeum se slavným Petrohradským obyvatelem Puškinem


Na oběd nás Dášenka vzala do jedné z mnoha restaurací nabízející typické ruské jídlo a tak jsme měli možnost ochutnat nejenom pravý boršč s náloží masa a zakysané smetany, ale i pirožky či pelmeně - jakési ruské těstoviny ve tvaru uší, plněné mletým masem, připomínající italské ravioly. Nesměla chybět ani pravá ruská vodka - nutno říct, že i když byla co do obsahu alkoholu silnější, než ty naše, v krku se ani trochu nezadrhla, jak byla jemná.

Odpoledne jsme si zaplatili vyjížďku na řeku Něvu, jejíž delta se proplétá celým městem. Zajímavostí je, že v některých místech dosahuje šířka toku bezmála dva kilometry, avšak celková délka řeky nepřesáhne hranici osmdesáti kilometrů a spád od pramene v Ladožském jezeře na hladinu Baltu nepřekročí ani pět metrů. To však nic neubírá na její kráse. Když se naše loďka vymotala ze spleti kanálů, díky kterým městu přísluší označení ruské Benátky, naskytl se nám pohled nejen na celý komplex zimního paláce, ale viděli jsme také jednu z prvních budov města - Petropavlovskou pevnost vystavěnou už při založení města v roce 1703. To byla ostatně další věc, která mě poměrně zarazila - tedy, že historie města sahá pouhých tři sta let do minulosti - což mu ovšem na kráse určitě neubírá.

Zimní palác

sv Izák - Dášou přezdívaný Newton

Petropavlovská pevnost s místní verzí brněnského Petrova


To se však nedá tvrdit o postranních uličkách, do kterých jsme občas zabloudili a kde jsme mohli spatřit rozbité zastávky hromadné dopravy, posprejované zdi a obecně docela neutěšeně působící domy, které si nic nezadají s vybydlenými ghetty v některých částech Brna. Holt všude je chleba o dvou kůrkách a myslím si, že Rusko na tom vskutku není tak dobře, protože když lze něco takového spatřit v poměrně kosmopolitním pětimilionovém Petrohradu nedaleko turistických oblastí, nechci vědět, jak to může vypadat dále ve vnitrozemí.

Věcí na kterou rozhodně nikdy nezapomenu je však cesta taxíkem zpět do přístavu. Řidič, šilhající čtyřicátník s námi svištěl ulicemi v ruské verzi chevyho s převodovkou, která měla již své nejlepší dny za sebou - a to doslova, nešlo totiž zařadit dvojku. Nicméně jsem si zase několikrát užil promítnutí si vlastního života a tak nějak celkově jsem se smířil se smrtelností sama sebe - kdo by čekal tak mystický zážitek v taxíku.. tedy parodii na taxík.

Petrohradský přístav - industriální ráj

Nekonečná sídliště - holt někde těch pět milionů lidí žít musí

Nicméně loď jsme nakonec stihli, užili si poslední noc na palubě princess Anastasie a když jsme druhý den večer odlétali zpět do Prahy, měl jsem zase ten pocit, jaký zažívám, když se odněkud vracím. Ten pocit, kdy máš o něco lehčí kapsu ale o mnoho bohatější vzpomínky na místa, která se vryjí do paměti, a nikdo Ti je už nemůže vzít. Jsem rád, že jsme netrefili na první pokus, jsem rád, že jsem spatřil Stockholmské ostrovy, hradby Tallinnu a konečně jsem rád, že jsem byl i v Rusku - je to drsnější země než naše Evropa - ale má svůj půvab a i když se může zdát, že jsou rusové odtažití - není to tak - znáte Dášenku? Díky jí a Honzovi mohlo vzniknout tady to dlouhé vykecávání, které bude v budoucnu asi spíš pro mě, než pro ostatní čtenáře - abych si připomněl, kde jsem byl a co jsem zažil a jak to bylo hezký.

Někdy příště, doufám, že zase na cestě nebo na palubě - ahoy!