Pruhovaná!

Seděl nehnutě na popraskaném betonovém mole, jež se svým povrchem, rozbitým neustálým střídáním slané vody a slunce, čnělo jako vyzáblý prst starce do světa, který mu byl po mnoho let neznámým. Jako by ten prst ukazoval do dálek a tiše pěl píseň moře a větru. Píseň, jejíž úvodní sloku slyšel v televizi před dlouhým časem, kdy ho ještě dávno nenapadlo, že se vůbec na takové molo dostane a ještě dávno před tím, než se odhodlá vydat ještě dál.

Hleděl před sebe tak daleko jak to šlo, až tam kde se obzor spojil s dokonale rovnou mořskou hladinou, když se v dáli objevil nepatrný bílý trojúhelník lodní plachty. Právě v té chvíli se mu na tváři objevil nepatrný, avšak o to více upřímný, úsměv. Dnes už není malý kluk. Od chvíle kdy zaslechl první tóny písně moře uběhlo mnoho let. Od té doby se mu poštěstilo slyšet pár dalších slok. Znal tu o mnoha západech slunce, který se líně vnoří do mořských vln, tu jež obdivovala odraz měsíce v klidné hladině teplého Jadranu, i tu drsnější baladu o vlnách tak vysokých, že za ně nešlo vidět i kdyby si stoupl do příďového koše, tu která je podkreslena ostrou a chladnou vodní tříští přicházející po větru s lámající se masou vody.

Teď doufal, že je připraven poslechnout si další část. A tak vstal a odešel k lodi, která mu bude po následujících pár dní domovem. Posádka už byla připravena - napůl s žertem ho oslovovali kapitáne - on však věděl, že se jím teprve stane - a chystal se k tomu udělat první krok.

Druhý den ráno rozdal pokyny - doplnit vodní tanky pitnou vodou, zkontrolovat plachty,hlavně rohy, kde jsou přivázány otěže, zajistit věci v podpalubí proti pádu, připravit záďová lana na odvázání.

Potom si splnil sen - loď se odpoutala od bezpečí přístavu a oni, pruhovaní, vypluli.

A tak se stalo, že jsem po letech vyplul z přístavu tak jako ještě nikdy před tím. S lodí, na níž jsem byl pánem. Bylo to 7. září, nedlouho po východu slunce v chorvatském Šibeniku, který jsme záhy nechali za širokou brázdou tvořenou zpěněnou vodou a nabrali jižní kurz na souostroví velkého a malého Drveniku. Od začátku počasí slibovalo poctivý jachtařský vítr a nám se tak podařilo na plné plachty s větrem v zádech uhánět ve vlnách rychlostí více než 7 uzlů. Posádka tvořena povětšinou mými blízkými přáteli se za kormidlem střídala a na jejich tvářích jsem mnohokrát spatřil to skoro až posvátné zaujetí mořem.

Marina Mandalina v Šibeniku - domovský přístav

Všichni pruhovaní

V následujících dnech jsme s šalupou jménem Kotula navštívili spoustu krásných Dalmátských městeček vesnic a zátok. Prošli jsme se turisticky atraktivním městem Trogir, odkud jsme dále, s noční zastávkou na ostrově Šolta, zamířili na můj milovaný ostrov Vis.

Ten den se vítr uklidnil a moře získalo  zase trošku jiný půvab. Drobné vlnky ustupovaly přídi a ta se vytrvale blížila k pobřeží na němž se jako nějaký výjev z knih Roalda Tolkiena rozprostíraly ulice města Komiža. Večer jsme si, stejně jako ostatně každý, skvěle užili. Po večeři jsme se, vybaveni poctivým českým pivem, vydali prozkoumat tuto, možná opomíjenou, avšak díky tomu mnohem klidnější než ostatní chorvatská města, perlu ostrova Vis.

Malý Drvenik - naše první zastávka

Míša se odhodlal vylézt na stežeň a vyfotit nás se spřátelenou posádkou lodi Impala - díky jim za příjemnou společnost

Podvečerní kouření na mole - to se musí zažít!

Kadeřnický salon u Ingrid

Kotula s Impalou po ránu na Drveniku

Trogir poprvé

Nábřeží v Trogiru s právě přistávající A3xx - letiště Split je odtud pouhých pár kilometrů

Celý týden nefungovala GPS - přišly na řadu mapy 

Míša si hraje s dingou

Delfíní rodinka cestou na Vis

Komiža na Visu - jedno z nejhezčích míst Chorvatska

kostel Sv. Nikoly na úpatí hory nad Komižou

Noční toulky ulicemi Komiži

Rybářská ve Vis Vis

V úterý ráno se vítr opět umoudřil a naplnil nám kapesníky, jak s oblibou plachtám říkám, opět čerstvým větrem. S pomocí posádky jsem vytrimoval plachty na boční kurz a vydali jsme se objevovat další místa.

V podvečer jsme dorazili na ostrov Brač. Po vyvázání lodi na bójku nás místní správce trošku vyvedl z míry informací o blížící se vichřici. Proto jsme se usnesli pokračovat dále až do bezpečí mariny ve městě Milna.

Při procházce turistickým centrem městečka jsme mimo jiné potkali zpívající sirénu, vypili něco předražených drinků abychom se ráno probudili do uplakaného jitra a vydali se dále na cestu. Déšť jsme však záhy nechali za zády a zbytek dne jsme mohli opět prožít na palubě zalité sluncem.

Poslední noc v luxusní marině Frapa jsme oslavili sprostým pitím ze zásob lodní ledničky o kterou se celý týden tak skvostně staral můj věrný námořnický kolega Vandry.

Nerad bych zapomněl na ostatní členy posádky. Na Zdenyho, dobrodruha, který scestoval celý svět a ve chvílích kdy mi docházela anglická slovíčka poskytl potřebnou podporu. Na Míšu, který by se mnou vydržel na palubě i kdyby pršelo sebevíc. Na Jury, který pokaždé udělal co jsem mu řekl. Nikdy nezapomenu na to, než aby pohřbil laciný hrnec při jeho umývání, tak za ním raději skočil do vln, nehledě na to, že jsme byli na půl míle od pobřeží v oblasti s mnoha zrádnými útesy. Na Maru, který se jako poslední dobrodruh připojil k naší posádce a nedopstil tak, že bychom měli v podpalubí volné lůžko ani na Ingrid, která jako jediná dívka statečně celý týden čelila klučičímu chvástání, které může být někdy dost otravné.

Nejdůležitějším členem posádky byl však Ondřej. Náhradní kapitán a přítel, který mi vždy ochotně poradil a předal důležité zkušenosti, které sám jako kapitán v minulých letech nasbíral na svých plavbách.

A tak se stalo, že nám týden utekl jako voda a my opět vyvázali Kotulu v domácím přístavu v Šibeniku.

Hrozná fotka - nakřivo horizont, kompozice žádná - ale jde tu vidět jak to všechny baví a o tom to je!

Strážce nedaleko Rogoznice

Slyšel jsem další sloku o moři - pro mě zatím jednu z nejdůležitějších. Pevně věřím, že tato píseň bude mít ještě hodně částí na které se nyní nezbývá než těšit. Jednou bych si rád poslechl ty co vyprávějí příběh o tom, kdy se šalupa nevrátí za týden, ale za dobu o hodně delší. Tu která vyzradí tajemství o tom, kdy se posádka rozloučí s břehem starého kontinentu, aby po čase spatřila světla měst nového světa. A nebo tu, kde na mole nebude sedět stále ještě jachtařský zelenáč, ale zkušený mořský vlk a opodál bude vyvázána šalupa na jejíž zádi nebude jméno, které vymyslel někdo cizí, ale velkými modrými písmeny se bude ve vodě odrážet jméno Lisa - jméno jeho vlastní lodi.

Ať už se to podaří nebo ne, věřím, že před tím, než uslyším část poslední, o tom jaké to je odplout do nejvzdálenějších přístavů na druhé straně oceánu žití, tak se na moře vrátím. Věřím!