Vždy záleží na úhlu pohledu. Stejně tak jako lze krásnými
slovy popsat letící bombardér, lze řečí o protivných trnech zakalit půvab růže.
A právě tak existuje druhý pohled na všechny věci v našem životě.
Když jezdím každý všední den do práce kolem pole s ječmenem,
sotva si všimnu toho, jakou krásu může ukrývat. V té chvíli bych, kdybych
tyto znalosti samozřejmě měl a nemusel je lovit na wikipedii, popsal vlčí mák,
pokud bych si jeho květů v záplavě ječmene vůbec všimnul, jako jednoletou
rostlinu se slabě větvenou lodyhou a červeným květem [tečka].
Když se ale den vydaří, a já se vracím domů až při západu
slunce, najednou se v nudných lánech obilí objeví červené, jako drahé
kameny zářící květy, jež jsou rozprostřeny tak náhodně a zároveň pečlivě
promyšleně, že vytvářejí ostrůvky rudé stejně jako červánky líně si plující po
stále temnější obloze. V té chvíli vidím najedou mnohem víc. A právě to
jsou ty chvíle, kdy je nejlepší vzít foťák a pokusit se zachytit něco z té
krásy …
V posledních dnech se mi navíc poštěstilo fotit s nějakýma
živýma lidma (ne, že bych normálně fotil mrtvý lidi, spíš jsem zatím moc
nefotil lidi obecně)
což má hned dvě, vlastně tři výhody. Jednak tím získám nějaký zkušenosti, a
jednak tím udělám radost dvěma lidem – totiž mně a i těm foceným lidem. Navíc
je to i větší zábava (pokud už nefotíte dvě hodiny na přímým slunku a ta focená
zrovna není čerstvá, ale už skutečně unavená, nevěsta, co se peče ve svatebních
šatech)
Žádné komentáře:
Okomentovat