Stránky

neděle 3. března 2013

Jarní Eurotrip


Zdárek, nechtěl by ses s náma vypravit příští víkend do Francie? ...takhle to celé začalo. Kamarád Ondřej, z minulých příspěvků známý jako mladý Sorel, mi napsal na začátku února jen tuhle jednu větu, která však stačila na to abych opět někde v nitru pocítil to dobře známé dobrodružné mravenčení. S odpovědí jsem dlouho neotálel.

Během pár dní jsme domluvili detaily a ve středu večer následujícího týdne jsme konečně vyrazili. Složení posádky bylo následující. Ondřej (mozek celé operace, garážmistr a hlavní delegátka v jedné osobě, jedinej kdo uměl francouzsky víc než au revoir, merci a bon voyage). Jukis (Ondřejův brácha) a Péťa Sedláckej :))

K cestování jsme měli k dispozici novýho golfa Ondřejové a Jukisové mamky, takže víkend ve Francii byl nakonec přetransformován do podoby Eurotripu, jehož první zastávkou měl být nočním životem kypící, nádherně osvětlený a historickou atmosférou zahalený Norimberk. Když jsme však v půl čtvrté ráno vypadli z auta do vyprázdněných ulic tak všechna očekávání vzala za své. Prošli jsme si pár uliček, viděli jakýsi kostel, ale proto že byla tma jak v pytli a děsivá kosa - žádný fotky se mě nepodařilo udělat. Před odjezdem jsme zdlábli ještě el-klasiko český řízky a vydali se opět na cestu.

Hranice Francie jsme překročili někdy po ránu. Poslední část cesty řídil Peťa a já mu dělal společnost zatímco kluci vyspávali na zadních sedadlech. I přes GPSku se nám podařilo neodbočit z dálnice a tak se naše jízda ještě trošku prodloužila - to však nevadilo - nálada byla parádní.

Našeho cíle, města Mulhouse jsme dosáhli někdy okolo desáté. Ubytování jsme měli domluveno u Ondřejova a Jukisova vzdáleného bratrance Briana, který sice pochází z Ameriky ale ve Francii nyní studuje a pracuje. S ním jsme však měli sraz až někdy po obědě a tak jsme zavítali na dopolední francouzskou kávu. Tehdy mě poprvé překvapila cena, né o moc vyšší než u nás, za čtyři esspresa a jeden čaj jsme zaplatili pětieurovkou a ještě nám paní servírka, postarší ale sympatická, vrátila nějakej drobnej bordel. Musím však přiznat že to možná bylo tím, do jakého podniku jsme zavítali, nebyla to ta typická distingovaná kafeterie jaké lemují luxusní pařížské bulváry, ale trafika prodávající časopisy spojená s lacinou nálevnou otevřenou od rána - třešničkou na dortu byl pak turecký záchod!

Lehce po poledni jsme konečně zamířili domů na Rue Bellevue, což ve volném překladu zřejmě znamená něco jako ulice krásného výhledu, kde na nás již čekal Brian. S jeho německým spolubydlou Rafaelem mají pronajatý podkrovní byt v rozlehlém domě patřícím britské rodině trvale žijící ve Francii. Je to zvláštní ale za celý tři dny jsem samotné majitele nespatřil - pouze jejich dva dobrosrdečné labradory :) Po povinném vítání,  přeptání se na cestu, předání becherovky: Dys is typikl ček spiryt! a šestipacku budějovických plechovek jsme se omluvili a na sladké čtyři hodiny jsme se zhroutili na lože. Teda na posteli spal akorát Jukis, my ostatní jsme vzali zavděk matračkou nebo karimatkou.

V podvečer jsme se pak vydali do centra Mulhouse, kde se konala nějaká párty v souvislosti s chystaným karnevalem. Na náměstí hned před kostelem stál obrovský vyhřívaný párty stan ve kterém burácela hudba. Všude okolo bylo spousta děsivých klaunů - žádnýho jsem nevyfotil, byl jsem přesvědčenej že když to udělám, zabije mně a bude se u toho tvářit ještě děsivěj. Docela zvláštní byl taky jejich způsob pití piva - totiž, snažili se nám ho prodávat ve dvoudecových kelímkách. no no no, ryly gran biér - naštěstí chlapec pochopil - mesi!

Další den jsme se hned po ránu, asi v jedenáct, vydali na výlet do městečka Colmar. Podle Brianových slov se jedná o zmenšeninu Strasbourgu. Později jsem musel uznat, že měl pravdu. Spousta krásných hrázděných domů lemovalo úzké uličky vydlážděné kočičími hlavami po kterých snad ještě jezdili kočáry s koňmi. Největší výhodu jsem spatřoval v prakticky absolutní absenci ostatních turistů. V jedné zapadlé kavárničce jsme si dali výtečné espresso tu gou a zcela bezcílně jsme se procházeli po nádherných zákoutích této perly Alsaska.

typická Colmarská ulička



Ondřej - nenápadný šmírák

Kostel svatého Antonína, Colmar

liduprázdné náměstíčko - v sezóně nemyslitelné!

Budova tržnice obtékána jedním z mnoha kanálů, ne nadarmo tomu říkají little venice!

Juki s Brianem - na cestě

Zkus najít Ondřeje ...

Odpoledne jsme se z Colmaru přesunuli do asi čtyřicet kilometrů vzdáleného městečka Thann nad nímž se v dávných dobách tyčil hrad Engelbourg, z něhož se však dodnes dochovala pouze zřícenina se zvláštně zbořenou věží - díky níž se jí dnes říká oko čarodějnice. Ta středověká mystika se nejlépe vychutná s ručně ubalenou dovolenkovou cigaretou!


Peťa a Ondřej (Jack a Rose) v Oeil de la Sorciere, oku čarodějnice

Po návratu domů do Mulhouse jsme přivítali Brianovy přátele Jessicu a Stevena a rozjeli jsme hru scrabble. Hrálo se v angličtině a tak naše česká skupina měla dovoleno spojit své síly a bojovat o čest společně. Co myslíte - dva rodilí amíci, skot a němec zůstali v prachu daleko za námi - a řeči, že to bylo jen díky dobře umístěnému dablovanému X jsou nepodložené žvásty loserů ;)


Nedlouho potom přišla další bomba - volal mi brácha, že jsem se právě stal strejdou. Je to tak, zatímco my excelovali ve scrabblu v brněnské porodnici přišel na svět malý Kubík. Rod nevymře po přeslici a to si zaslouží oslavu. S Peťou jsem se vydal do místního marketu pro nějakou lahev. Po dlouhém rozhodování padla volba na litrovku Ginu, dva litry tonika a čtyři pomeranče, který jsme ale zapomněly zvážit a zdrželi tak celou frontu u pokladen - a tady bych rád zdůraznil, že jedinej bílej člověk kterej tam zůstal když Peťa odběhl k váze jsem byl já - alon in d dark!



Na sobotní den byl plánovaný výlet do švýcarské Basileje. Cestou panovala lehká obava o hladké překročení hranic. Přeci jen na své pasové fotce vypadám jako svůj vlastní syn, ale naštěstí všechno dobře dopadlo a my po nekonečném hledání parkovacího místa mohli začít poznávat Basilej.

Pauluskirche - fotka která nám zachránila kůži, ale o tom později!




O Basileji jsem toho dříve moc nevěděl. Vlastně jsem o ní nevěděl vůbec nic, kromě toho, že tam snad mají údajně překrásnou radnici. Z té se nakonec vyklubala tuctová stavba s kýčovitě rudou fasádou. Mnohem víc nás zaujala netypická fontána před divadlem.

část mechanické fontány před divadlem v Basileji

Nejenom nás to fascinovalo

André na schodišti u fontány
Po obědě u turků za devět éček (nějak jsme pozapomněli, že né všude vládne osvícená tvrdá euroměna a tak jsme při každé transakci ve Švýcarsku tratili dobrých deset procent) jsme byli tak přejezení, že jsme se odebrali na nábřeží Rýna vychutnávat slunečné odpoledne. Společnost nám dělalo hejno racků a ručně ubalená z golden virginie!


Nábřeží Rýna

Smoke pauza 

Odpoledne se začalo pomalu měnit v podvečer a my se rozhodli pro pomalý návrat domů. Z ochozu jakéhosi kláštera jsme naposledy shlédli panorama celého města zahaleného do zlatavé záře zapadajícího sluníčka a vydali se k autu. No jo, jenže kde parkujeme? Cestou jsme prošli milion uliček, nesčetněkrát jsme změnili směr a teď byli naprosto ztracení! Rozhodli jsme se dát na Ondřejův navigační smysl a vydat se opačným směrem než tvrdil! Asi po půl hodině jsme se usnesli zeptat nějaké postarší paní na cestu. Ukázal jsem jí fotku Puluskirche na svým foťáku a Ondřej svojí plamennou francouzštinou položil otázku. Poslala nás směrem kamsi do háje, což se nikomu moc nezdálo, Peťa to opět vystihl trefnou glosou: Tyjo ta už tady sama tři hodiny bloudí a hledá kde bydlí! Nakonec jsme se přeptali ještě jednou a auto tak nakonec šťastně našli.

Večer jsme se vydali do centra Mulhouse na karnevalový rej. Spousta masek, okázalé alegorické vozy a živá hudba - skvostnej zážitek. Co jsem tak odpozoroval celá akce zřejmě fungovala tak, že se místní sdružili do různých skupin, z nichž měla každá nějaké představení. Největší mazec byli asi hudebníci s bubny a xylofony navlečení do svítících oblečků, jež předváděli svoji show přímo v davu mezi lidmi. Z pomyslného prvního místa je mohlo sesadit snad jen hudební uskupení jež na trubky rozjíždělo Kurtův největší hit Smells Like Teen Spirit. 

Na druhý den ráno jsme se rozloučili s Brianem a po skutečně upřímném poděkování se vydali na cestu do Strasbourgu, hlavního města Alsaska a sídla Evropského parlamentu. Tušil jsem, že to bude krásný město - ale až takovou pecku jsem nečekal. Co rozhodně stojí za vidění je obrovský gotický chrám Notre Dame de Strasbourg. Když jsem stál dole a z jediné věže vysoko nade mnou vylétl holub - nebyl skoro vidět. Katedrála je pátým největším kostelem v Evropě - a je zkrátka dech beroucí! 




V našem putování po městě jsme zamířili do čtvrti zvané Petite France (malá Francie) jež je součástí světového kulturního dědictví UNESCO a podobně jako domy jež jsme spatřili v Colmaru působí jako z jiného století! Ulicemi se navíc linula vůně známá z klasické české zabíjačky která ještě podtrhovala celou tu starodávnou atmosféru. Pokud by tam ještě někdo začal hrát na harmoniku odmítl bych uvěřit, že to není sen!














Strasbourg byl nádherný - jako ta pomyslná třešnička na dortu našeho výletu. Když jsme scházeli do podzemní garáže pro auto, tušil jsem, že se putování blíží ke konci - ten však měl být ještě o trochu oddálen.

Když jsme na dálnici v Německu míjeli ceduli upozorňující na turistické cíle, zaujalo nás na ní technické muzeum. Konkrétně letadlo concorde, co se tam mělo nacházet. Když jsme pak přejeli kopec a v údolí jsme spatřili na střeše jedné z budov ne jeden, ale dva obrovské deltaplány, naše strojařská srdce vzplála - bylo rozhodnuto. Vyškrabali jsme poslední éčka na vstupenku a s fascinovanými dětskými úsměvy vešly do toho svatostánku techniky. Nejenom Concorde, ale i ruský TU-144, klasická dakota a další letadla byla umístěna v expozici na střeše budovy. Ke každému letounu vedly schody a tak jsme se mohli dokonce podívat i dovnitř. Nutno poznamenat, že concorde je celkem malý letadlo z venku a ještě mnohem stísněnější vevnitř - asi daň za rychlost!



V muzeu jsme byli až do zavíračky, a byly bychom tam i po ní, kdyby to šlo, ale vrátní byli nekompromisní. Takže nám nezbylo nic, než opět nasednout do auta a vyrazit směrem domů.

Co říci na závěr .... Byly to neskutečně suprový čtyři dny. To že jsme viděli zase kus světa, ochutnali nová jídla a tak trochu si vyzkoušeli jak se žije ve Francii bylo parádní - neméně důležitý však bylo složení naší party, protože, ať je člověk kdekoliv - nejvíc záleží na tom s kým tam je. Já tam byl s Ondřejem, Peťem, Jukisem a Brianem - a to je samo o sobě stejně důležité - to je přátelství!

Když jsem končil svoje vyprávění o cestě do Finska, přál jsem si aby takových dobrodružství bylo víc - a teď můžu říct že se mi tento sen splnil. A věřím, že se splní zase ... 

tak zase někdy příště ahoj...
na cestě ....