Dobrodružství mladého Sorela a jeho přátel: Finsko

Když jsem se letos v polovině prázdnin loučil s kamarády Karlem a Hvíždim před jejich odjezdem na půlroční studium ve Finsku v rámci erasmu, sám sobě jsem si slíbil, že se za nimi do konce roku vypravím. Na sever, a zvlášť do Skandinávie, mě to tak nějak táhlo vždycky. A proto, když přišel Ondřej, zvaný mladý Sorel, s návrhem cestu zorganizovat, neváhal jsem ani chvilku. Po krátké domluvě se k nám ještě přidal spolužák Zdenda (s finským krycím jménem Vandroid) a Peťa v nejlepším slova smyslu přezdívaný Sedlácká špína.

Kapitola 1. - Cesta do země pálivých paprik

Naše dobrodružství začalo setkáním na brněnském nádraží, odkud jsme se ještě v doprovodu Evičky vydali vlakem směr Budapešť. Měli jsme štěstí a našli jsme skoro prázdné kupé - párty mohla začít. V rámci cestování stylem low cost jsme zakoupili tři vnitrostátní jízdenky (což vyšlo mnohem levněji než jedna mezinárodní) a těšili se na věci nadcházející. Přes hranice Česka jsme se dostali už notně posilněni několika zlatoprameny. První kritický bod nastal při překračování hranic do Maďarska. Mezi zastávkami Štůrovo a Szob byl asi čtyř kilometrový úsek na který jsme neměli platné jízdenky. Naštěstí průvodčí se do našeho kupé dostala až asi dvě minuty po zastávce a my jsme jí tak mohli tvrdit, že jsme nastoupili až teď, v Szobu. Podle jejího křiku a několika slovíčkům nápadně připomínajícím naše české "kurva", soudím, že nám moc nevěřila - důkazy však chyběly (až na šest vypitých litrapůlek českého piva narvaných pod sedadlem, kterých si však nevšimla)

Po příjezdu do Budapešti jsme se vydali do objednaného hostelu poblíž Oktogonu, kde jsme se ubytovali a v doprovodu krásné domorodky Gabriely (Sorelové kamarádky z erasmu v Darmstadtu) jsme se vydali prozkoumávat noční život maďarské metropole. První tři piva padla na napůl zakryté zahrádce v pubu v ulici Erzsébet körút, odkud jsme se navečer přesunuli do místního undergroundu, kde to rozjížděla neznámá, avšak parádní, kapela. V těch chvílích jsem byl opravdu šťastnej a s přáteli po boku mě skoro nic nechybělo!

Ráno jsme při sprchování zjistili jeden z důvodů proč byl hostel tak levnej, nicméně náladu jsme si zkazit nenechali a vše zlé jsme svedli na Sedláckou ... ;) Celé dopoledne jsme věnovali procházce po historickém centru Budapešti opět v doprovodu Gabriely. Bohužel na focení nebylo moc počasí, sluníčko nesvítilo a ocelová obloha s nízkým oparem moc nadějí nedávaly - to jsem ještě netušil, že na tom budeme ve Finsku ještě hůř, ale to bych předbíhal.

Pohled na budovu parlamentu z hradního vrchu

Kapitola 2. - v Tampere na(d) mraky

Z budapešťského letiště se náš boeing 737-800 společnosti Ryanair vydal krátce po půl čtvrté na sever do cíle naší cesty - do finského Tampere. To je se svými cca 220 000 obyvateli třetím největším městem Finska a vůbec největším vnitrozemským městem v celé severní Evropě. Tehdy to bylo naposled co jsem viděl slunce - dokonce i teď když v Česku sepisuji tyto zážitky, je zataženo. Když kapitán oznamoval přistání, byla už dávno tma. Pod hustou oblačností jsme spatřili světla Tampere a zanedlouho jsme už klepali kosu při čekání na autobus. Tamperské letiště je ještě mnohem menší než to brněnské a působí i starším, jaksi ošuntělejším dojmem. Na koleje ke klukům nás dovedla nová známá, kamarádka Danča. Po šťastném shledání, nekonečném plácání po zádech a nezbytném přípitku jsme se odebrali do sauny. Podle Dančiných slov má ve Finsku saunu každý a kdo ne, tak je divný! Dokonce i každý blok kolejí má svoji - něco mi říká, že tento výlet bude stát za to - a je to pravda!

Večer jsme se vydali omrknout typický finský pub. V každé hospodě tu po vás při vstupu vyžadují ID, mají tu menší podium kde se neustále střídají hosté a z ruky do ruky putuje mikrofon od karaoke a točí pivo bez pěny - Vandroid to okomentoval nějak ve smyslu: Vole dyť to vypadá jak benzín. Nakonec se i ten benzín za čtyři eura vypít dal.  

Kapitola 3. - Finská příroda

Oproti městu samotnému které působí ošklivým, panelákovým dojmem jsou místní lesy a jezera neskutečně krásný. To jsme poznali hned další den. Většinu denního světla jsme sice prospali ale ten malý zbytek co se nám podařilo zastihnout jsme využili k procházce k jednomu ze 180 000 jezer ve Finsku, k Makkarajärvi. 

Vandroid jako lesní muž - aneb našli jsme divný mech tak děláme kraviny!

Přes obrovské množství pěšinek, malých potůčků, obrovských ploch mechu a všudypřítomných bažin jsme se dostali na břeh jezera až těsně před západem slunce. Na šedé nevýrazné obloze však ztroskotaly všechny moje pokusy udělat nějaké pěkné fotky.

V dalších dnech jsme podnikli ještě dvě další lesní výpravy k jezerům. Mám pocit, že díky blbému světlu to z těch fotek nejde poznat, ale ta atmosféra v tom lese byla strašně zvláštní. Kameny i stromy porostlé různými druhy mechů a lišejníku v kontrastu s popadanými stromy ve mě vyvolávali směsici zvláštních pocitů - snad to bylo to tajemno a strach co vyvažovalo euforii z ryzí, čisté přírody jakou jsem nikdy před tím snad ještě neviděl? Za každým balvanem mohl vyčkávat na svoji oběť ten bájný troll nebo lesní muž. V hlubokých hvozdech mohou žít celá společenství tvorů tak různých jak jen je velká lidská představivost. A že to ticho bylo tak inspirativní, že představivost se zdála nekonečnou - kéž bych to zase někdy zažil!

Sedlácká pije vodu z jezera - el klasiko

Celá výprava na mole u jezera Suolijärvi

Vandroid zasněný

břeh Suolijärvi

Kapitola 4. - party ride

Okolo čtvrté hodiny padla na Tampere tma se kterou přišla vlezlá zima. V tu dobu se naše poznávání přírodních krás měnilo na poznávání krás finského společenského života. Za zmínku určitě stojí finština - nepodobá se snad žádnému jazyku co jsem kdy slyšel. Většina slovíček se řekne absolutně jinak, než v angličtině, nebo češtině a proto jsou i jednoduché nápisy třeba v autobuse nepřekonatelnou překážkou. Naštěstí Finsko nesužovala spousty let východní moskevská ideologie jako nás a tak většina lidí, včetně starších občanů mluví plynně anglicky. Během nedělního a pondělního večera jsme stihli v centru Tampere (centrum se řekne keskusta - nechápu kde na to přišli) navštívit několik hospůdek, ochutnat sobí specialitu v místní pivnici a dokonce se i odvážit na karaoke parket. Doufám že moje "operní verze otevřeného A" v písni hallelujah nikdy nespatří světla youtube :D 

V úterý večer se u kluků na bytě pořádá pre - and goodbye party. Spolubydlící Nik končí studium a vrací se zpět do Německa. Během večera se do maličkého bytu 3+1 nahrne obrovské množství lidí, z nichž každý mluví jiným jazykem a pochází z jiného koutu světa. Skupina sympatických španělů, korejec Filip, pár rozjívených germánů, chrochtající frantící, nalitej Simon kanaďan - to je jen malá část té rozmanité společnosti, ve které jsem se ten večer rád ocitnul! Jak je údajně v Tampere zvykem, párty se z bytu přesunula do centra do jednoho z mnoha klubů, konkrétně do Fat Lady. Ani mě nepřekvapilo jaký rozdíl to byl oproti českým diskotékám ... Vyšší ceny byly bohatě vyváženy krásným prostředím, spoustou barů a hromadou bavících se lidí různých národností a věků. O tom jak jsou ve Finsku překrásné blonďaté holky bych taky mohl napsat román - prostě vydařený večer!

čtvrť Hervanta - náš dočasný panelákový domov

Karhu - věrný společník při ledových finských večerech, pohled z balkónu

Kapitola 5. - finnish finish

Ve středu, když jsme se vrátili z procházky jsme si začali uvědomovat, že naše dobrodružství pomalu končí. Poslední večer jsme se vydali do veřejné sauny v centru na břehu jezera Näsiselkä. Z veliké dřevěné místnosti vytápěné obrovskými plynovými kamny vedla cestička rovnou do jezera. Venku padal sníh, zábradlí zdobily rampouchy a my se koupali v ledové vodě - nádhera. 

Tamperská katedrála z roku 1907

Další den se už nesl opět v cestovním duchu. Sbalili jsme všechny věci a přes centrum, které jsme si ještě naposledy prošli jsme se vydali na letiště. Odtud opět s Ryanairem do Budapeště a dále autobusem domů do Brna. Dobrodružství mladého Sorela a jeho přátel je u konce. Sluníčko nevysvitlo ani na malý okamžik, ale myslím že všechno to vyváží ta hromada krásných vzpomínek na okamžiky které jsme tam na severu spolu prožili, okamžiky na které určitě do smrti nezapomenu - a můžu, nebo chci, doufat, že jich bude v budoucnu ještě víc ...

P.S. Ještě existuje jeden deník z naší cesty. Deník z pera mistra slova - mladého Sorela - ten se ovšem nebude zveřejňovat, ale kdo by měl přeci jen zájem si jej přečíst - zkuste mi napsat mail, možná vám ho pošlu :)