Stránky

pondělí 27. srpna 2012

Baltic challenge 2012


Jednou kdosi řekl, že pro lovce lvů nepředstavuje třetí trofej už žádné dobrodružství. Možná se toto přirovnání dá napasovat na ledacos, nicméně znám oblast kde je zcela mylné. Touto oblastí je námořní jachting. Tam je každá plavba nezapomenutelným zážitkem. A z jedné takové přináším tento, trošku cestopisný, příspěvek.

Všechno začalo již loni, kdy jsme uvažovali, jestli by nebylo vhodné posunout naše jachtařské zkušenosti trošku dál. S naší vysokoškolskou partou za sebou máme už několik, nutno podotknout že neskutečně krásných, plaveb Jadranem. V některých z nás však stále zůstávalo místo, jež teplé chorvatské moře nedokázalo zaplavit tou slanou chutí dobrodružství. Proto vznikl nápad pokořit hrbolaté vody Baltského moře a zažít to plachtění zase trochu jinak.

Máme mezi sebou sice dva skippery, nicméně jsme se rozhodli požádat o pomoc zkušenějšího kapitána Radka. Po dlouhém domlouvání organizačních záležitostí začaly naše sny konečně nabývat jasnějších tvarů a my jsme v sobotu 17.8. těsně nad ránem konečně vyrazili za dobrodružstvím.


Když jsme s Ondrovým peugeotkem dorazili na německý ostrov Rugen (česky Rujána) do přístavního městečka Breege překvapil nás pohled na maličkatou marinu. Sotva padesátimetrové molo okupovalo zhruba dvacet plachetnic vyvázaných přídí podle severského způsobu. Oproti gigantickým chorvatským marinám tady panoval klid a pohoda.

Marina v městečku Breege, start naší cesty 

Druhé auto se zbytkem posádky jedoucí po vlastní ose z Prahy si dávalo na čas a tak jsme se vydali na průzkum této severské riviéry. Došlo i na koupání, moře mělo teplotu okolo dvaceti stupňů a slunko pražilo do písčitých pláží jako o život. Tehdy mě zarazilo jak málo je balt slaný. Kdyby mě někdo tvrdil, že se koupu ve sladkovodním jezeře možná bych mu i uvěřil. Čísla mluví jasně, oproti Jadranu je salinita bezmála desetkrát nižší, v jednom litru vody je průměrně rozpuštěno pouze čtyř gramové  množství soli. 

Laďa s Ondrou na nekonečné Rujánské pláži

Po návratu do přístavu už na nás čekala druhá polovina posádky, a tak se ke mě a mým spolužákům Láďovi a Ondrovi, připojil i kapitán Radek, zkušená námořnice máma Jiti, a dvě doposud suchozemské myšky Káťa a  Marťa.

Jakmile Radek přebral loď, nádhernou čtyřiceti stopou (cca 12 metrů) plachetnici typu HANSE 400 s jedním stěžněm a kosatkou vepředu začali jsme se zabydlovat v kajutách. Večer jsme potom vyplnili námořnickým tlacháním a vyprávěním historek z předchozích plaveb. 

Náš domov - jednostěžňová šalupa jménem FRAM


V neděli okolo osmé hodiny ranní jsme konečně uvolnili vyvazovací lana, odvázali fendry a vydali se vstříc dobrodružství. Plán byl jasný, proplout úzkým plavebním kanálem z Breege na volné moře a tam nabrat kurz na vzdálené pobřeží Dánského ostrova Mon.

Pohled do kokpitu při míjení se s rybářskou lodí v plavebním kanále poblíž Rujány.

Jakmile jsme se dostali na otevřené moře napnuli jsme plachty a tehdy jsem zase pocítil ten záblesk neskutečna. Ten okamžik pro kterej jachtání miluju. Když se vypne motor a vítr se veškerou svou silou opře do plachet, ten okamžik kdy jde zaslechnout sotva postřehnutelné zavrzání lan, když se napínají otěže a v brázdě za lodí víří zpěněná voda. Letíme na větru širým mořem!

Marťa na přídi

 Okolo čtvrté hodiny odpolední jsme konečně spatřili nejvyšší vrcholky majestátních křídových útesů Mons Klint, které ohlašovaly, že se dnešní plavba chýlí ke konci. Zamířili jsme do mariny v městečku Klintholm Havn, kde se nám, ve srovnání s Chorvatskem, dostalo za poměrně směšný poplatek bezpečného stání. Jak už jsem zmiňoval v severní Evropě je zvykem vyvazovat se k molu přídí a záď fixovat na dva kůly zaražené v mořském dně. Nespornou výhodou je pak parádní soukromí v kokpitu.

Marina v Klintholm Haven - náš Fram je vyvázaný čtvrtý od konce

Na večer jsme podnikli pěší výpravu po pláži k útesům. Nekonečné pobřeží působilo jako z jiné planety. Široko daleko žádný turista, žádný kýčovitý stánek plný pestrobarevných kravin, jenom hejno racků a tiché balvany omývané studenou baltskou vodou.

Celá posádka na pouti k útesům

Západ slunce nad Klintholm Haven


 Další den nás čekala dlouhá přeplavba jejíž cílem bylo švédské městečko Ystad ležící v regionu Skane. Vyrazili jsme opět časně z rána, rozloučili se s nádherně osvětlenými útesy jejichž nejvyšší vrcholky dosahují přes sto metrů nad hladinu a vydali se opět pod plnými plachtami na sever.

Fram "kotvící" v Klintholm Haven


Mons Klint ozářené právě vycházejícím sluncem


Jiti a Káťa

Vzdušnou čarou byl náš cíl vzdálen přes šedesát mil, Fram neúnavně krájel vlnu za vlnou a stoupal proti větru  čím dál více na sever. Švédské břehy jsme spatřili až těsně před západem slunce a v Ystadské marině jsme kotvili už úplně potmě. 

Kapitán Radek na přídi


Cestou nás chvíli doprovázel párek sviňuch obecných.



Podvečerní plachtění, Laďa trimuje kosatku

Západ slunce na širém moři - hodně mysteriozní okamžik

Další den ráno jsme podnikli vycházku do historického centra města. Přes malé uličky jsme se dostali až na náměstí. Opět jsem byl překvapenej jaký klid tam panuje. Turisti by se dali spočítat na prstech jedné ruky, místní obyvatelé jezdili na starých rozvrzaných kolech a my si vychutnávali kávu na zahrádce ve stínu kostela Sancta Maria Kyrka. Věc co rozhodně stojí za zmínku je to neskutečný množství nádherných blonďatých švédek všude okolo. Jsem rozhodnutej se sem zase vrátit :))


Sancta Maria Kyrka



Přístavní molo na vlnolamu ve švédském Ystadu

Po obědě jsme s naším Framem zamířili podél švédského pobřeží do malé mariny u městečka Kaseberga. Prakticky na dohled odtud leží legendami opředené místo s názvem Ales Stenar. Jedná se o jakési švédské stonehenge. V délce bezmála sedmdesáti metrů je na planině vysoko nad mořem vytvořený z obrovských kamenných monolitů obrys lodě pocházející z konce severské doby železné. Jestli se jedná o starověký kalendář, nebo pohřebiště vikingského náčelníka se už asi nedozvím.

Dnešní noc jsem výjimečně nestrávil na lodi. Vybaven teplým oblečením a Ondrovým spacákem jsem se s Radkem a Káťou vydal na planinu mezi monolity a zalehl tam. Pohled na hvězdné nebe uprostřed té ohromné kamenné lodi byl nezapomenutelnej.


Fram s posádkou vyvázaný v Kaseberze



Pohled na marinu Kaseberga



Marťa rozjímající :)) v Ales Stenar



Ondra fotící v Ales Stenar



Laďa nesoucí na rukách celou zem :))



Magický východ slunce nad monolity Ales Stenar - nezapomenutelný zážitek

Další den od rána sliboval parádní jachtění. Vítr ještě více zesílil a zvedal vlny do respektu hodných výšek. Vybaveni harnesy (něco jako záchranná vesta s expreskama pro přivázání se k palubě) jsme opustili švédské pobřeží a nabrali kurz na dánský ostrov Bornholm vzdálený zhruba čtyřicet mil. Dvanáctimetrový Fram se statečně pral s vlnobitím - ale občasnému zalití paluby mořskou vodou či sprškám vodní tříště se uniknout nedalo. Tvrdé halzování (jachtařský termín - obrat po větru) nakonec odnesl vratipeň - ráhno. Předchozí posádka už ho trošku načala a nám se podařilo ho ohnout a nalomit. To byl konec našeho jachtání. Další plavba s hlavní plachtou nepřipadala za těchto okolností v úvahu. Na Bronholm jsme byli nuceni doplachtit pouze s kosatkou za pomoci motoru. I tak ale toto odpoledne pro mě zůstane tím nejlepším plachtěním co jsem zažil a když jsme v podvečer vplouvali úzkými vraty do mariny Hammerhavn na Bornholmu byl jsem spokojenej. 

Radek za kormidlem při cestě na Bornholm 

Hurá na moře - v dálce marina Kaseberga


osamělý Fram v Hammerhavnu - zvláštní pocit jež v přeplněných chorvatských marinách nezažijete

Počasí nám moc do karet nehrálo. Přes noc vítr ještě zesílil a obrovské vlny jejichž nástřiky šli i přes vlnolam znemožnili vyplutí a tak jsme se rozhodli prozkoumat Bornholm pěšky. Jedná se o jeden z nejvýchodnějších ostrovů  Dánského království. 

Louky lesy moře a všudypřítomná severská atmosféra


Pohled na zátoku s marinou ze zříceniny hradu Hammershus



Zřícenina hradu Hammershus



útesy medvěda a velblouda bičované mořskými vlnami



Sladkovodní laguny na severním cípu Bornholmu



Vřesoviště



Pohled na sever



Šalamounova kaple - templářský svatostánek

Po dvou nocích strávených na překrásným Bornholmu se moře konečně trochu uklidnilo a my mohli vyrazit domů. Se zničeným ráhnem jsme byli nuceni plout s pomocí motoru. Břehů Rujány jsme dosáhli po dvaceti hodinách plavby. 

Zdolali jsme Baltské moře. Překonali jsme dálavy jež kdysi dávno před námi překonávali vikingští dobyvatelé. Bláhově jsem si myslel, že to místečko v srdci jež nedokázalo slanou vodou zaplavit vyhřáté jaderské moře bude konečně zaplaveno. To se stalo jenom z malé části. Cítím, že jsem námořník. Jaké vody, kromě těch Chorvatských, se pokusím zdolat příště? Možná to bude zářijová plavba severním mořem na atlantik k pět set mil vzdáleným břehům Faerských ostrovů - uvidíme ...  

2 komentáře:

  1. Nice! Do Švédska se určitě vrať a nejen kvůli holkám, je to tady super! A k vaší kávě na zahrádce jen doplním, že Švédové mají pro tuto příležitost speciální slovo FIKA [čteno: fíka] a dopřávají si ji každý den. Přirovnal bych to k českému: jdeme na pivo :-D

    OdpovědětVymazat
  2. Jedním slovem dechberoucí. Hlavně ty historické památky, samotnou plavbu asi dostatečně ocenit neumím. Zato noc mezi megality je neuvěřitelně lákavá představa!

    OdpovědětVymazat