Dobrodružství mladého Sorela a jeho přátel: Finsko

Když jsem se letos v polovině prázdnin loučil s kamarády Karlem a Hvíždim před jejich odjezdem na půlroční studium ve Finsku v rámci erasmu, sám sobě jsem si slíbil, že se za nimi do konce roku vypravím. Na sever, a zvlášť do Skandinávie, mě to tak nějak táhlo vždycky. A proto, když přišel Ondřej, zvaný mladý Sorel, s návrhem cestu zorganizovat, neváhal jsem ani chvilku. Po krátké domluvě se k nám ještě přidal spolužák Zdenda (s finským krycím jménem Vandroid) a Peťa v nejlepším slova smyslu přezdívaný Sedlácká špína.

Kapitola 1. - Cesta do země pálivých paprik

Naše dobrodružství začalo setkáním na brněnském nádraží, odkud jsme se ještě v doprovodu Evičky vydali vlakem směr Budapešť. Měli jsme štěstí a našli jsme skoro prázdné kupé - párty mohla začít. V rámci cestování stylem low cost jsme zakoupili tři vnitrostátní jízdenky (což vyšlo mnohem levněji než jedna mezinárodní) a těšili se na věci nadcházející. Přes hranice Česka jsme se dostali už notně posilněni několika zlatoprameny. První kritický bod nastal při překračování hranic do Maďarska. Mezi zastávkami Štůrovo a Szob byl asi čtyř kilometrový úsek na který jsme neměli platné jízdenky. Naštěstí průvodčí se do našeho kupé dostala až asi dvě minuty po zastávce a my jsme jí tak mohli tvrdit, že jsme nastoupili až teď, v Szobu. Podle jejího křiku a několika slovíčkům nápadně připomínajícím naše české "kurva", soudím, že nám moc nevěřila - důkazy však chyběly (až na šest vypitých litrapůlek českého piva narvaných pod sedadlem, kterých si však nevšimla)

Po příjezdu do Budapešti jsme se vydali do objednaného hostelu poblíž Oktogonu, kde jsme se ubytovali a v doprovodu krásné domorodky Gabriely (Sorelové kamarádky z erasmu v Darmstadtu) jsme se vydali prozkoumávat noční život maďarské metropole. První tři piva padla na napůl zakryté zahrádce v pubu v ulici Erzsébet körút, odkud jsme se navečer přesunuli do místního undergroundu, kde to rozjížděla neznámá, avšak parádní, kapela. V těch chvílích jsem byl opravdu šťastnej a s přáteli po boku mě skoro nic nechybělo!

Ráno jsme při sprchování zjistili jeden z důvodů proč byl hostel tak levnej, nicméně náladu jsme si zkazit nenechali a vše zlé jsme svedli na Sedláckou ... ;) Celé dopoledne jsme věnovali procházce po historickém centru Budapešti opět v doprovodu Gabriely. Bohužel na focení nebylo moc počasí, sluníčko nesvítilo a ocelová obloha s nízkým oparem moc nadějí nedávaly - to jsem ještě netušil, že na tom budeme ve Finsku ještě hůř, ale to bych předbíhal.

Pohled na budovu parlamentu z hradního vrchu

Kapitola 2. - v Tampere na(d) mraky

Z budapešťského letiště se náš boeing 737-800 společnosti Ryanair vydal krátce po půl čtvrté na sever do cíle naší cesty - do finského Tampere. To je se svými cca 220 000 obyvateli třetím největším městem Finska a vůbec největším vnitrozemským městem v celé severní Evropě. Tehdy to bylo naposled co jsem viděl slunce - dokonce i teď když v Česku sepisuji tyto zážitky, je zataženo. Když kapitán oznamoval přistání, byla už dávno tma. Pod hustou oblačností jsme spatřili světla Tampere a zanedlouho jsme už klepali kosu při čekání na autobus. Tamperské letiště je ještě mnohem menší než to brněnské a působí i starším, jaksi ošuntělejším dojmem. Na koleje ke klukům nás dovedla nová známá, kamarádka Danča. Po šťastném shledání, nekonečném plácání po zádech a nezbytném přípitku jsme se odebrali do sauny. Podle Dančiných slov má ve Finsku saunu každý a kdo ne, tak je divný! Dokonce i každý blok kolejí má svoji - něco mi říká, že tento výlet bude stát za to - a je to pravda!

Večer jsme se vydali omrknout typický finský pub. V každé hospodě tu po vás při vstupu vyžadují ID, mají tu menší podium kde se neustále střídají hosté a z ruky do ruky putuje mikrofon od karaoke a točí pivo bez pěny - Vandroid to okomentoval nějak ve smyslu: Vole dyť to vypadá jak benzín. Nakonec se i ten benzín za čtyři eura vypít dal.  

Kapitola 3. - Finská příroda

Oproti městu samotnému které působí ošklivým, panelákovým dojmem jsou místní lesy a jezera neskutečně krásný. To jsme poznali hned další den. Většinu denního světla jsme sice prospali ale ten malý zbytek co se nám podařilo zastihnout jsme využili k procházce k jednomu ze 180 000 jezer ve Finsku, k Makkarajärvi. 

Vandroid jako lesní muž - aneb našli jsme divný mech tak děláme kraviny!

Přes obrovské množství pěšinek, malých potůčků, obrovských ploch mechu a všudypřítomných bažin jsme se dostali na břeh jezera až těsně před západem slunce. Na šedé nevýrazné obloze však ztroskotaly všechny moje pokusy udělat nějaké pěkné fotky.

V dalších dnech jsme podnikli ještě dvě další lesní výpravy k jezerům. Mám pocit, že díky blbému světlu to z těch fotek nejde poznat, ale ta atmosféra v tom lese byla strašně zvláštní. Kameny i stromy porostlé různými druhy mechů a lišejníku v kontrastu s popadanými stromy ve mě vyvolávali směsici zvláštních pocitů - snad to bylo to tajemno a strach co vyvažovalo euforii z ryzí, čisté přírody jakou jsem nikdy před tím snad ještě neviděl? Za každým balvanem mohl vyčkávat na svoji oběť ten bájný troll nebo lesní muž. V hlubokých hvozdech mohou žít celá společenství tvorů tak různých jak jen je velká lidská představivost. A že to ticho bylo tak inspirativní, že představivost se zdála nekonečnou - kéž bych to zase někdy zažil!

Sedlácká pije vodu z jezera - el klasiko

Celá výprava na mole u jezera Suolijärvi

Vandroid zasněný

břeh Suolijärvi

Kapitola 4. - party ride

Okolo čtvrté hodiny padla na Tampere tma se kterou přišla vlezlá zima. V tu dobu se naše poznávání přírodních krás měnilo na poznávání krás finského společenského života. Za zmínku určitě stojí finština - nepodobá se snad žádnému jazyku co jsem kdy slyšel. Většina slovíček se řekne absolutně jinak, než v angličtině, nebo češtině a proto jsou i jednoduché nápisy třeba v autobuse nepřekonatelnou překážkou. Naštěstí Finsko nesužovala spousty let východní moskevská ideologie jako nás a tak většina lidí, včetně starších občanů mluví plynně anglicky. Během nedělního a pondělního večera jsme stihli v centru Tampere (centrum se řekne keskusta - nechápu kde na to přišli) navštívit několik hospůdek, ochutnat sobí specialitu v místní pivnici a dokonce se i odvážit na karaoke parket. Doufám že moje "operní verze otevřeného A" v písni hallelujah nikdy nespatří světla youtube :D 

V úterý večer se u kluků na bytě pořádá pre - and goodbye party. Spolubydlící Nik končí studium a vrací se zpět do Německa. Během večera se do maličkého bytu 3+1 nahrne obrovské množství lidí, z nichž každý mluví jiným jazykem a pochází z jiného koutu světa. Skupina sympatických španělů, korejec Filip, pár rozjívených germánů, chrochtající frantící, nalitej Simon kanaďan - to je jen malá část té rozmanité společnosti, ve které jsem se ten večer rád ocitnul! Jak je údajně v Tampere zvykem, párty se z bytu přesunula do centra do jednoho z mnoha klubů, konkrétně do Fat Lady. Ani mě nepřekvapilo jaký rozdíl to byl oproti českým diskotékám ... Vyšší ceny byly bohatě vyváženy krásným prostředím, spoustou barů a hromadou bavících se lidí různých národností a věků. O tom jak jsou ve Finsku překrásné blonďaté holky bych taky mohl napsat román - prostě vydařený večer!

čtvrť Hervanta - náš dočasný panelákový domov

Karhu - věrný společník při ledových finských večerech, pohled z balkónu

Kapitola 5. - finnish finish

Ve středu, když jsme se vrátili z procházky jsme si začali uvědomovat, že naše dobrodružství pomalu končí. Poslední večer jsme se vydali do veřejné sauny v centru na břehu jezera Näsiselkä. Z veliké dřevěné místnosti vytápěné obrovskými plynovými kamny vedla cestička rovnou do jezera. Venku padal sníh, zábradlí zdobily rampouchy a my se koupali v ledové vodě - nádhera. 

Tamperská katedrála z roku 1907

Další den se už nesl opět v cestovním duchu. Sbalili jsme všechny věci a přes centrum, které jsme si ještě naposledy prošli jsme se vydali na letiště. Odtud opět s Ryanairem do Budapeště a dále autobusem domů do Brna. Dobrodružství mladého Sorela a jeho přátel je u konce. Sluníčko nevysvitlo ani na malý okamžik, ale myslím že všechno to vyváží ta hromada krásných vzpomínek na okamžiky které jsme tam na severu spolu prožili, okamžiky na které určitě do smrti nezapomenu - a můžu, nebo chci, doufat, že jich bude v budoucnu ještě víc ...

P.S. Ještě existuje jeden deník z naší cesty. Deník z pera mistra slova - mladého Sorela - ten se ovšem nebude zveřejňovat, ale kdo by měl přeci jen zájem si jej přečíst - zkuste mi napsat mail, možná vám ho pošlu :)

Narozeniny v Kunčicích

Jsou místa na kterých se cítím dobře. A pak jsou taky místa kde si připadám jako doma - a právě mezi ně patří jedna malá zapadlá vesnička pár kilometrů od polských hranic v údolí pod Kralickým Sněžníkem - Kunčice. I když jsem tady nestrávil tolik času kolik bych si přál, hodně mě to tam přirostlo k srdci. Proto, když mě kamarád Ondřej nabídl možnost oslavit na jejich tamější chalupě moje pětadvacáté narozeniny, neváhal jsem ani vteřinu.

to je ona - chalupa snů :)

Polarizovaný podzimní pohled na Jeseníky

Ondřej v protisvětle - tady je ještě hodně co se učit :)

Podzim v Podyjí

Navzdory předpovědi počasí, jež hrozila ocelově šedou oblohou a deštěm se na nás usmálo štěstí a naplánovaný foto-trip do jediného moravského národního parku byl ve znamení sluníčka. I kdyby se žádnej záběr nepodařil, nebylo v ten den nic lepšího, než se po páteční noci strávené barovou turistikou v ulicích Znojma, procházet po odkvétajících vřesovištích a vychutnávat si jeden z posledních "letních" víkendů v tomto roce. 

první cvaknutí - babočka admirál na plotě u Davítkovic domu

kostel sv. Mikuláše se Svatováclavskou kaplí, pohled z údolí řeky Dyje

Údolí Dyje - s absolutně bezprizorním komínem :)

Pohádková mochomůrka červená přikrytá usychajícím vřesem - vedle zbarvených listů další dotek podzimu

Žloutnoucí vinohrady, a ještě nakřivo (schválně)

Jeden z posledních ještě kvetoucích trsů vřesu

Vřesoviště 

madona s dítětem na některé z mnoha stezek v parku

Panorama Znojma z tamější Kraví hory

Znojemská radniční věž

Oldtimer odpoledne v Medlánkách

"Vyšel jsem ven a opřel se o křídlo jednoho starého přítele. Bez okolků jsem mu kladl otázky, na než jsem zatím nedokázal odpovědět. 

"Letadlo, co jsi? Co na tobě a všech členech tvé rozvětvené rodiny je, že to přinutilo tolik mužů, aby opustili všecko, co znají a přišli k tobě? Proč plýtvají drahocennou lidskou láskou a zájmem na tebe, když nejsi nic než určitý počet kilogramů oceli a hliníku a benzinu a hydraulické kapaliny?"

Kolem se přehnal lehký větřík a zapískal si v podvozku. Stejně zřetelně jako hlas ve tmě přišla od cvičného letadla odpověď", jako by trpělivě znovu opakovalo to, co mi říká už od chvíle, kdy jsme se setkali poprvé. "A co jsi ty?" zeptalo se, "jen jistý počet kilogramů masa a krve a vzduch a voda? Nejsi snad víc než to?"

Citace z knihy Dar křídel, autor Richard Bach

Netradiční začátek dává tušit, že dnes půjde o jedinečné výtvory lidské vynalézavosti - o letadla. Konkrétně o historické kluzáky převážně české výroby. Jak se to všechno seběhlo? V neděli ráno jsem po prohýřené noci lezl z betle s pocitem, že se budu léčit minimálně do odpoledne - jediný pohled nad les směrem k medláneckému letišti mě však z té unavené letargie vytrhl. Pár set stop nad vrcholky stromů si poklidně plul maličký větroň s nezvykle krátkými křídly natřený jasně žlutou barvou. Okamžitě mě došlo, že jde o legendární Zlín Z24 Krajánek - první poválečný kluzák české výroby ...

 - o půl hodiny později jsem už postával s dalšími hladovými spottery na konci vzletové dráhy v Medlánkách a tiše hypnotizoval oblačnost, aby se vyhnula slunci a nekazila tak dobrý světlo!

Krajánek odpočívající na konci dráhy

TTčko soukající se do "bezmotorové stíhačky"  LF-107 Luňák

Kmotr - jeden z mála dvoumístných kluzáků kde posádka sedí vedle sebe a ne za sebou

Medlánecká Popelka - mezi místními piloty neoblíbený dvoumístný kluzák Bergfalke

Moje srdcová záležitost - oskar-kilo-0-9-3-1, Blaník L13a jež mě poprvé a snad ne naposledy vzal na výlet do nebe

přistávající Šohaj - LG-425 z roku 1955

VSB-62 Vega - překrásný stroj - jediný svého druhu na světě a vyvinutý v Brně,
škoda že další fotky s ním moc nevyšly - těch bezmála 20m rozpětí budí respekt

zátiší s L-40 meta Sokol - návštěva co se rychle zjevila a ještě rychleji zmizela 

Marie která rozhodně není ultralehká a umí si pěkně zařvat  - Zlin Z-226 MS 

Z-226 MS jdoucí na přistání

jako Antoine de Saint-Exupery a jeho malý pilot

Starý známý Dynamic s imatrikulací OK-OUU 34 - vděčná vlečná!

zase to fascinované dětské okouzlení  

Na závěr snad jenom odkaz na stránky medláneckého aeroklubu, kde si můžete o těchto překrásných letadlech přečíst trochu více. Někdy příště ahoj ....

Obyčejná podvečerní procházka - po Berlíně

Fajn dobře, možná ne tak uplně obyčejná - přeci jen, od nás z Brna je to do jedné z největších evropských metropolí kus cesty. Přesto jsem se tam ocitl tak trošku náhodně ...

Zrovna jsme se vraceli z naší baltské výpravy popsané v předchozím článku. Nálada v autě byla celkem smutná především kvůli končícímu dobrodružství - jak to zachránit? Trochu si ten trip po Německu prodloužit :)

Malá zastávka u mlýnu, ani nevím kde přesně

Trasa vedla pouze pár kilometrů od Berlína a tak byla volba jasná - neboť to asi není, už kvůli své poloze, město kam se zase brzy podívám.

První co mě zarazilo, byly nekonečný zástupy lidí (Za což ovšem do jisté míry mohl ten týden strávený na moři). Typičtí turisti, se širokou šerpou okolo ramen s nápisem nikon, nebo jemu podobným, se míjeli s rozjívenou berlínskou mládeží právě mířící do některého z mnoha klubů užít si sobotní noc. To všechno lemovaly široké ulice plné kaváren, drahých hotelů a nekonečné fronty aut. Na první pohled bylo všechno stejné jako v každém jiném velkoměstě.

Berlínská katedrála

Po chvíli bezcílného bloumání ulicemi si ale člověk uvědomí jak velkou roli hrál Berlín v novodobé historii. Na ulici Unter den Linden jsme narazili na něco jako dalekohled, který ovšem neukazoval současný stav, ale obrázky jak ta která místa vypadala ve válečných letech -zvláštní. Chtěli jsme najít místo bývalého hitlerova bunkru a tím pádem i místo kde konečně spáchal sebevraždu - ale místní nebyli moc sdílní - což se dá asi pochopit. Navštívili jsme aspoň obrovskej památník holocaustu a samozřejmě Reichstag, nebo jak se tomu teď říká ...

Berlín je zvláštní město, a určitě nejde poznat za jeden večer - ale jako závěrečná tečka naší cesty to byl parádní zážitek. Z auta jsme se ještě rozloučili se známou fernsehturm a zamířili domů ...

Fernsehturm trošku jinak - známá televizní věž s otočnou restaurací.

Baltic challenge 2012

Jednou kdosi řekl, že pro lovce lvů nepředstavuje třetí trofej už žádné dobrodružství. Možná se toto přirovnání dá napasovat na ledacos, nicméně znám oblast kde je zcela mylné. Touto oblastí je námořní jachting. Tam je každá plavba nezapomenutelným zážitkem. A z jedné takové přináším tento, trošku cestopisný, příspěvek.

Všechno začalo již loni, kdy jsme uvažovali, jestli by nebylo vhodné posunout naše jachtařské zkušenosti trošku dál. S naší vysokoškolskou partou za sebou máme už několik, nutno podotknout že neskutečně krásných, plaveb Jadranem. V některých z nás však stále zůstávalo místo, jež teplé chorvatské moře nedokázalo zaplavit tou slanou chutí dobrodružství. Proto vznikl nápad pokořit hrbolaté vody Baltského moře a zažít to plachtění zase trochu jinak.

Máme mezi sebou sice dva skippery, nicméně jsme se rozhodli požádat o pomoc zkušenějšího kapitána Radka. Po dlouhém domlouvání organizačních záležitostí začaly naše sny konečně nabývat jasnějších tvarů a my jsme v sobotu 17.8. těsně nad ránem konečně vyrazili za dobrodružstvím.

Když jsme s Ondrovým peugeotkem dorazili na německý ostrov Rugen (česky Rujána) do přístavního městečka Breege překvapil nás pohled na maličkatou marinu. Sotva padesátimetrové molo okupovalo zhruba dvacet plachetnic vyvázaných přídí podle severského způsobu. Oproti gigantickým chorvatským marinám tady panoval klid a pohoda.

Marina v městečku Breege, start naší cesty 

Druhé auto se zbytkem posádky jedoucí po vlastní ose z Prahy si dávalo na čas a tak jsme se vydali na průzkum této severské riviéry. Došlo i na koupání, moře mělo teplotu okolo dvaceti stupňů a slunko pražilo do písčitých pláží jako o život. Tehdy mě zarazilo jak málo je balt slaný. Kdyby mě někdo tvrdil, že se koupu ve sladkovodním jezeře možná bych mu i uvěřil. Čísla mluví jasně, oproti Jadranu je salinita bezmála desetkrát nižší, v jednom litru vody je průměrně rozpuštěno pouze čtyř gramové  množství soli. 

Laďa s Ondrou na nekonečné Rujánské pláži

Po návratu do přístavu už na nás čekala druhá polovina posádky, a tak se ke mě a mým spolužákům Láďovi a Ondrovi, připojil i kapitán Radek, zkušená námořnice máma Jiti, a dvě doposud suchozemské myšky Káťa a  Marťa.

Jakmile Radek přebral loď, nádhernou čtyřiceti stopou (cca 12 metrů) plachetnici typu HANSE 400 s jedním stěžněm a kosatkou vepředu začali jsme se zabydlovat v kajutách. Večer jsme potom vyplnili námořnickým tlacháním a vyprávěním historek z předchozích plaveb. 

Náš domov - jednostěžňová šalupa jménem FRAM

V neděli okolo osmé hodiny ranní jsme konečně uvolnili vyvazovací lana, odvázali fendry a vydali se vstříc dobrodružství. Plán byl jasný, proplout úzkým plavebním kanálem z Breege na volné moře a tam nabrat kurz na vzdálené pobřeží Dánského ostrova Mon.

Pohled do kokpitu při míjení se s rybářskou lodí v plavebním kanále poblíž Rujány.

Jakmile jsme se dostali na otevřené moře napnuli jsme plachty a tehdy jsem zase pocítil ten záblesk neskutečna. Ten okamžik pro kterej jachtání miluju. Když se vypne motor a vítr se veškerou svou silou opře do plachet, ten okamžik kdy jde zaslechnout sotva postřehnutelné zavrzání lan, když se napínají otěže a v brázdě za lodí víří zpěněná voda. Letíme na větru širým mořem!

Marťa na přídi

 Okolo čtvrté hodiny odpolední jsme konečně spatřili nejvyšší vrcholky majestátních křídových útesů Mons Klint, které ohlašovaly, že se dnešní plavba chýlí ke konci. Zamířili jsme do mariny v městečku Klintholm Havn, kde se nám, ve srovnání s Chorvatskem, dostalo za poměrně směšný poplatek bezpečného stání. Jak už jsem zmiňoval v severní Evropě je zvykem vyvazovat se k molu přídí a záď fixovat na dva kůly zaražené v mořském dně. Nespornou výhodou je pak parádní soukromí v kokpitu.

Marina v Klintholm Haven - náš Fram je vyvázaný čtvrtý od konce

Na večer jsme podnikli pěší výpravu po pláži k útesům. Nekonečné pobřeží působilo jako z jiné planety. Široko daleko žádný turista, žádný kýčovitý stánek plný pestrobarevných kravin, jenom hejno racků a tiché balvany omývané studenou baltskou vodou.

Celá posádka na pouti k útesům

Západ slunce nad Klintholm Haven

 Další den nás čekala dlouhá přeplavba jejíž cílem bylo švédské městečko Ystad ležící v regionu Skane. Vyrazili jsme opět časně z rána, rozloučili se s nádherně osvětlenými útesy jejichž nejvyšší vrcholky dosahují přes sto metrů nad hladinu a vydali se opět pod plnými plachtami na sever.

Fram "kotvící" v Klintholm Haven

Mons Klint ozářené právě vycházejícím sluncem

Jiti a Káťa

Vzdušnou čarou byl náš cíl vzdálen přes šedesát mil, Fram neúnavně krájel vlnu za vlnou a stoupal proti větru  čím dál více na sever. Švédské břehy jsme spatřili až těsně před západem slunce a v Ystadské marině jsme kotvili už úplně potmě. 

Kapitán Radek na přídi

Cestou nás chvíli doprovázel párek sviňuch obecných.

Podvečerní plachtění, Laďa trimuje kosatku

Západ slunce na širém moři - hodně mysteriozní okamžik

Další den ráno jsme podnikli vycházku do historického centra města. Přes malé uličky jsme se dostali až na náměstí. Opět jsem byl překvapenej jaký klid tam panuje. Turisti by se dali spočítat na prstech jedné ruky, místní obyvatelé jezdili na starých rozvrzaných kolech a my si vychutnávali kávu na zahrádce ve stínu kostela Sancta Maria Kyrka. Věc co rozhodně stojí za zmínku je to neskutečný množství nádherných blonďatých švédek všude okolo. Jsem rozhodnutej se sem zase vrátit :))

Sancta Maria Kyrka

Přístavní molo na vlnolamu ve švédském Ystadu

Po obědě jsme s naším Framem zamířili podél švédského pobřeží do malé mariny u městečka Kaseberga. Prakticky na dohled odtud leží legendami opředené místo s názvem Ales Stenar. Jedná se o jakési švédské stonehenge. V délce bezmála sedmdesáti metrů je na planině vysoko nad mořem vytvořený z obrovských kamenných monolitů obrys lodě pocházející z konce severské doby železné. Jestli se jedná o starověký kalendář, nebo pohřebiště vikingského náčelníka se už asi nedozvím.

Dnešní noc jsem výjimečně nestrávil na lodi. Vybaven teplým oblečením a Ondrovým spacákem jsem se s Radkem a Káťou vydal na planinu mezi monolity a zalehl tam. Pohled na hvězdné nebe uprostřed té ohromné kamenné lodi byl nezapomenutelnej.

Fram s posádkou vyvázaný v Kaseberze

Pohled na marinu Kaseberga

Marťa rozjímající :)) v Ales Stenar

Ondra fotící v Ales Stenar

Laďa nesoucí na rukách celou zem :))

Magický východ slunce nad monolity Ales Stenar - nezapomenutelný zážitek

Další den od rána sliboval parádní jachtění. Vítr ještě více zesílil a zvedal vlny do respektu hodných výšek. Vybaveni harnesy (něco jako záchranná vesta s expreskama pro přivázání se k palubě) jsme opustili švédské pobřeží a nabrali kurz na dánský ostrov Bornholm vzdálený zhruba čtyřicet mil. Dvanáctimetrový Fram se statečně pral s vlnobitím - ale občasnému zalití paluby mořskou vodou či sprškám vodní tříště se uniknout nedalo. Tvrdé halzování (jachtařský termín - obrat po větru) nakonec odnesl vratipeň - ráhno. Předchozí posádka už ho trošku načala a nám se podařilo ho ohnout a nalomit. To byl konec našeho jachtání. Další plavba s hlavní plachtou nepřipadala za těchto okolností v úvahu. Na Bronholm jsme byli nuceni doplachtit pouze s kosatkou za pomoci motoru. I tak ale toto odpoledne pro mě zůstane tím nejlepším plachtěním co jsem zažil a když jsme v podvečer vplouvali úzkými vraty do mariny Hammerhavn na Bornholmu byl jsem spokojenej. 

Radek za kormidlem při cestě na Bornholm 

Hurá na moře - v dálce marina Kaseberga

osamělý Fram v Hammerhavnu - zvláštní pocit jež v přeplněných chorvatských marinách nezažijete

Počasí nám moc do karet nehrálo. Přes noc vítr ještě zesílil a obrovské vlny jejichž nástřiky šli i přes vlnolam znemožnili vyplutí a tak jsme se rozhodli prozkoumat Bornholm pěšky. Jedná se o jeden z nejvýchodnějších ostrovů  Dánského království. 

Louky lesy moře a všudypřítomná severská atmosféra

Pohled na zátoku s marinou ze zříceniny hradu Hammershus

Zřícenina hradu Hammershus

útesy medvěda a velblouda bičované mořskými vlnami

Sladkovodní laguny na severním cípu Bornholmu

Vřesoviště

Pohled na sever

Šalamounova kaple - templářský svatostánek

Po dvou nocích strávených na překrásným Bornholmu se moře konečně trochu uklidnilo a my mohli vyrazit domů. Se zničeným ráhnem jsme byli nuceni plout s pomocí motoru. Břehů Rujány jsme dosáhli po dvaceti hodinách plavby. 

Zdolali jsme Baltské moře. Překonali jsme dálavy jež kdysi dávno před námi překonávali vikingští dobyvatelé. Bláhově jsem si myslel, že to místečko v srdci jež nedokázalo slanou vodou zaplavit vyhřáté jaderské moře bude konečně zaplaveno. To se stalo jenom z malé části. Cítím, že jsem námořník. Jaké vody, kromě těch Chorvatských, se pokusím zdolat příště? Možná to bude zářijová plavba severním mořem na atlantik k pět set mil vzdáleným břehům Faerských ostrovů - uvidíme ...